Že pes bude cvičit nás a ne my jeho??

Jak jsem byla naivní! Když jsem si myslela, že si stačí k novému štěňátku nakoupit spoustu chytrých knih a výchova a výcvik může začít

Teď, když jsem se otřepala z prvotního šoku (přeháním, tak hrozné to není, myslím že naši potkánci jsou na tom hůř :D), jsem pochopila, že Kira a její výchova a výcvik je jedna velká CHALLENGE!

Po první noci jsme s Danem byli poněkud rozpačití, Kira polovinu noci probrečela (divné, že, když psího mrňouse odtrhnete od jeho psí i dosavadní lidské rodiny)…no probrečela, spíš prořvala… Nahodila výraz:“Ty nejsi moje máma!“ a už to jelo Tedy, mě bylo jaksi jasné, že bude smutnit po své rodině, akorát jsem nečekala, že to nabere až takové obrátky.

Postupně během pár dní společného soužití si zvykáme. Kira spinká celou noc „na volno“ nám u postele, už pochopila, že jí neutečeme. Už nepláče a ráno nás vítá veselým vrtěním celého psa s neskrývanou radostí, že jsme vzhůru a to je opravdu krásné
V noci samozřejmě vstáváme „na čůrání“, přes den chodíme pravidelně ven, vyvenčit se a vyřádit se. Snažíme se nastolit pevný režim, aby věděla kdy může s čím počítat. Zvykáme ji na pobyt v kleci – do budoucna to bude pro bezpečnou přepravu v autě (a také pobyt na nějaké akci/závodech) nezbytné. Po prvních okamžicích, kdy nám velmi hlasitě dávala najevo, že v kleci teda fakt nebude a okamžitě mě pustťe! Je po pár dnech situace taková, že Kira vracící se z procházky vezme smykem zatáčku a divokým skokem hupne do klece, způsobně si sedne a čeká na pamlsek Během dne jde do klece sama. Buď chce upoutat naši pozornost a dostat pamlsek – což nemůžeme nechat bez povšimnutí a nebo si tam jde jednoduše schrupnout Prostě pozitivní motivace, spousta pamlsků a klikr jsou fakt super! Taky Kiru učíme postupně trávit čas během dne bez nás. Poprvé vřeštěla jak orangutan…teď, když jsme ji nechali doma samotnou, cca 45 minut jsme ji po příchodu našli spokojeně ležet u klece a ani nepípla – takže samozřejmě velká odměna, pochvala a patřičná hra za odměnu. Už nemá strach, že se jí nevrátíme, naopak, ví, že přijdeme a bude následovat odměna.

Za tu krátkou chvíli, co Kiru máme jsme už zvládli spoustu věcí. Jeli jsme vlakem na výlet do Brna. Cestu trolejbusem/šalinou/busem zvládá jako profík. Vlak taky neřeší, prostě zalehne a spí. Ani cestování autem už nám nečiní problém (Když jsme ji vezli k nám domů od chovatelky, tak chuděrka zvracela.). Zatím cestuje na dece u nohou spolujezdce, v budoucnu bude cestovat v přepravce v kufru.
Máme za sebou také rodinnou oslavu – sestra slavila osmnáctiny. Hafo lidí, obrovské pokušení v podobě chlebíčků a zákusků na stolku… šrumec, každý chtěl Kiru chovat, hladit, hrát si s ní. Na stolek skočila jednou, když jsem zrovna byla v kuchyni a uzmula kousek šlehačky z dortu – ovšem poté byla už po celou dobu pod přísným dozorem páníčků a dortu odolala
Včera jsme se konečně v rámci socializace dostali do restaurace (děkujeme personálu italské restaurace Cartellone, že neměli problém do svých honosných prostor vpustit štěňátko a samozřejmostí byla miska s vodou). Kiru nesmírně zaujaly dvě mladé dámy, sympatie byly vzájemné – dámy Kiru patřičně pomuchlaly (předtím se zdvořile zeptaly, zda si jí můžou pohladit), Kira měla dojem, že by mohla odejít s krásnou chlupatou kabelkou (co z toho draka roste…) a my jsme ji nenápadně přesunuli do zadní části restaurace. Ano, poštěkávala, kňourala a vůbec se snažila upoutat pozornost… Ale jak jsem říkala, pamlsky a klikr jsou výborné pomůcky. Během pár minut spokojeně ležela u nohou a nakonec usnula Po příjemně strávené hodince v teple restaurace jsme vyrazili na louku za Labem. Kira hezky ťapkala u nohou na vodítku (občas se tedy pozapomněla, případně měla dojem, že bychom měli jít jiným směrem). Na louce jsme ji pustili, běhala v kupkách posekané trávy/sena (ano, divné – koncem listopadu), hrabala v zemi a užívala si přítomnosti obou páníčků. Jakés takés přivolání i máme…i když ne stoprocentní a ne vždy okamžité – ale pamlsky a „kuci kucíí“ to „jistí“. Kira už začíná reagovat na své jméno, do té doby jsme si vystačili právě s „kuci kucííí“, které používáme i nadále. Během hraní a běhání Kiru občas připneme na vodítko a zase pustíme na volno. Když už se stmívalo, tak jsme vyrazili pešky do centra směrem k domovu (tedy přes centrum na druhý okraj Pardubic). Vzali jsme to zpět přes zdymadlo, kolem zámku přes Tyršovy sady do centra přes Třídu Míru, kde už byla Kira opravdu unavená (přeci jen, je to ještě miminko), tak jsme ji na poslední kousek cesty vzali do náruče. V autobuse přepnula na režim „gumový panák“ a jeli jsme domů.

Aby jste však neměli dojem, že je to pozlacené štěně a že zvládáme všechno na jedničku, tak uvádím krátkou story ze včerejšího odpoledne – Venčení aneb nezabiješ.

Ano, včera se nám „dařilo“. Už jsem si pomalu gratulovala, že to doma zvládáme bez loužiček a případných kakánců (kakánci jsou takové ošklivé hnědé smrduté válečky, které se občas záhádně objeví před klecí našich potkánků). Kira se právě probudila a protahovala se, vyskakuju téměř na povel a chmatám po nezbytných pomůckách (vodítko, obojek/postroj, pamlskovník, sáčky na kakánce) a chystáme se ven. Kira se dál slatně protahuje načež vystřelí jak z praku a vrhá se na míček. Říkám si, že by nepotřebovala ještě čůrat? No, ale je čas, takže jako zodpovědný majitel nebudu nic riskovat, natahuju mikinu a po očku sleduju Kiru, která se řítí nadzvukovou rychlostí za míčkem… z pod stolu se vykutálí osamělý míček a Kira vykutáleně čůrá pod stolem…! Neeee…okamžitě chytám tu chlupatou potvoru a utíkáme ven, aspoň hodit barbara bobana (tedy kakánec), drapnu pamlskovník – a pamlsky se sypou a sypou…na podlahu v bytě – masíčko, granulky…dále pokračujeme na chodbě před bytem a granulky svou cestu úspěšně končí o patro níž u sousedů (velká část z nich však „umřela“ cestou k sousedům už na schodišti). A Kira pamlsky vidí a škube sebou a škube…
Venku chodíme na oblíbená „kakací“ místa, přenáším Kiru jako kočka koťata. Protože ve chvíli, kdy ji nechám volně pobíhat, tak Kira cupuje tu obal od bonbonu, tu utíká s vajglem v tlamičče (lidi jsou fakt dobytci), tu zakopne o dřívko a nakonec s pološíleným výrazem poskakuje kolem a v hubě kus polystyrenu… Ach jo Vzdávám to a myslím na osamělé pamlsky v prostorách paneláku. Kiru posbíram, odeberu jí hračky (kamínky, igelitové sáčky, dřívka, vajgly, polystyren – dnes navýšila level o králičí bobky) a jdeme domů. Kira poslušně docapká do bytu, způsobně si sedne, dostane piškotek a já valím pouklízet rozpustilé granule a kostičky masa. Uf, byla to fuška – část z nich byla rozdupaná na prach. Vcházím zpět do místnosti, načež mne přes nos udeří slušný smrádek. Ne ne, nee, prosím, ne, že nehodila bobek doma… Ne, nehodila bobek…vytvořila kolosální lejno přesně před klecí potkánků (asi chtěla vyjádřit svůj názor na ně)… Ubráním se pokušení toho hada přetrhnout jako hada a vyválet ve vlastním lejně – pak bych ho musela vyprat…a na řadu přichází „Nezabiješ“. Kiru samozřejmě v ničem nevyválím, sdělím jí, že je opravdové čuně a jdu poslušně vytřít louži pod stolem a uklidit kakánec před potkanama…

Kira krom toho všeho je neskutečně chytrá, komunikativní (chystáme se na cvičení pomocí shapingu), ale teké dokonalá mazlinka, která ráda přijde taťkovi usednout na klín (někdy i mamce ). Je to sebevědomá kráska, která nám trošku otočila život naruby. Když spinká, chodíme pomalu po špičkách nebo usedneme vedle a prohlížíme každý chloupek, překrásnou hlavičku, dokonalé tlapičky… a víme jediné – ONA za to všechno stojí

Na závěr děkuji naší „tetě“ Veronice Gesierichové za cenné rady a podporu pro občas zoufalou matku. Také Janě Machalinkové za její podporu a rady a v neposlední řadě chovatelce Mirce Valterové za báječné štěně!

A ano, Kira cvičí nás

 

Kira (a Dan) v restauraci Cartellone (foto archiv majitele)