Jelikož trpím nezdolnou potřebou neustále něco někomu vykládat a to i formou psanou, tak Vám tentokrát přináším příběh z agi závodů v Hradišťku.

Mě z toho švihne, pomyslela jsem si, když Dan (tentokrát jsem ho ukecala, aby jel se mnou) spokojeně chrupkal a já zase koukala do stropu. Pak jsem konečně na chvíli usnula a už pípal budík. Vyloudali jsme se z postele, provedli nezbytnou hygienu, oblékli se a vyrazili na vlak. Čekal nás přestup v Kolíně a pak asi 2,5 km pěšky na cvičák ZKO Nymburk. Přestup jsme si zpestřili zmateným pobíháním po nástupišti v Kolíně, protože jsem prostě nemohli přijít na to, který vlak jede na Nymburk a měli jsme na to pár minut. Vlak jsme nakonec stihli a kodrcali se dál pochmurným ránem. Po očku jsem koukala na Dana, jak se tváří a přemýšlela, zda mě zabije až bude stát po kotníky v bahně v lijáku a znuděně koukat na parkur.

Vyhopsala jsem rozverně z vlaku a mířila neomylnou (tuto fázi si zapamatujte, abyste věděli, jak jsem neomylná) cestou z nádraží na cvičák. Šla jsem naprosto jistě, cvičák jsme našli bez jediného zabloudění, už jsem v dálce slyšela štěkot psů. Opravdu jsme se plácali bahnitou cestou…dojdeme ke cvičáku a koukáme jak ta hospodářská zvířata na nová vrata. Respektive na vrata stará, zavřená a zajištěná obrovským visacím zámkem. Ups…někde se stala chyba. No snad to nezrušili kvůli počasí. To by mi Kadlecovi přeci řekli. Volám Ireně, je nedostupná, paráda. „Nemá signál“ říkám opatrně Danovi. „Cože? Musí mít signál, když ho máš ty a je kousek odsud“ oponoval Dan (původně jsme si mysleli, že se asi přijíždí ke cvičáku jinudy, protože byl stále slyšet štěkot psů – problém byl, že to štěkali psi z okolních zahrádek :)). Z přemýšlení mě vytrhlo vyzvánění telefonu. Irena. „No čau, kde, prosímtě, jste?? My jsme přijeli ke cvičáku a tady zamčená vrata, vyjeté koleje od aut, která to otáčela a nikde nikdo“ říkám. „Prosímtě, kde jste vy??“ zní nechápavě Irena. „Jste v Hradišťku??“ Trochu zaváhám:“No, za Nymburkem…“ Ještě do toho dělal problémy signál. „No, tak to asi nejste ale v Hradišťku, no vydrž něco vymyslíme, pošlu pro vás Honzu“ „Jojo, dík“ říkám přiškrceným hlasem a do země bych se propadla! Hlavně, že jsem Ireně tvrdila, ať si nedělají starosti, dorazíme sami

Capkáme blátem zpátky k najdezdu, kde nás má nakonec vyzvednout další člen teamu a to Lenka. Stojíme pod nadjezdem na rohu, odhadujeme, které auto by to mohlo být, začíná pršet a nikde nikdo. V duchu si říkám, že to se mi zase něco povedlo a přiděláváme akorát starost ostatním. Lenka nás bez problémů vyzvedává a veze nás tentokrát na to správné místo. Zní poměrně bezstarostně, takže asi není naštvaná, že pro nás „musela“ jet, odhaduju opatrně. Dozvídám se, že Irena a Honza už možná mají odběháno a že proto pro nás nemohli dojet. To neva, hlavně, že někdo dojel. Po příjezdu na místo zápolení mi padá čelist. Luxusní jezdecký areál a ještě spousta koní se zbarvením izabela/palomino (ano, jsem cvok do koní, aktivně jsem sama jezdila, ale jelikož v dnešním jezdeckém světě si bez pár stovek tisíc moc neškrtnete, dobře na rekreační ježdění pár desítek, tak jsem koně vzdala a ponořila se naplno do tajů agility). No jasně, jezdecký areál hrabětě Kinského. Dvě haly s geotextílií, dvě velká kolbiště opět s geotextílií a luxusní stáje – uprostřed kruhovka a cca 5 křídel vycházejících ze středu a v každém stáj. Jsem nadšená, ale snažím se ten jezdecký svět neobdivovat dlouho, už tam nepatřím.

Závody probíhají v kryté hale a k vidění je spousta pěkných výkonů. Jen se ksichtím nad borderama, které maji oholený zadek a většinu ocasu a na konci mají chlupatý střapec. Dozvídám se, že paní se nelíbí chlupatí psi, že se jí líbí naháči a že ráda vyhrává. Nicméně musím uznat, že jim to běhá skvěle. Kéž bych i já někdy běhala takhle jako oni. Irena s Honzou se tváří chápavě a mé zabloudění nikdo neřeší. Maximálně mají poznámku k tomu, že se jim fakt nezdálo, že by to bylo z Nymburka sem 2,5 km, jak jsem tvrdila. Minimálně dobrých 15 km to bylo, možná víc. Máme štěstí, běhy Fran i Izzy jsme stihli. Fran tuší, že je hvězdou na kterou jsme se přišli podívat a jasně dává Honzovi v parkuru najevo, že dneska se bězí podle ní. Holt měla holka radost, že je zase na závodech a rozhodla se, že si to zaběhně podle sebe. Když skáče dálku na šířku a ne na délku, tak se bavím a jdu skoro do kolen. No Honza se bavil asi méně Izzy se také nakonec nevyhne chybě a končí dis.

Dan se viditelně nudí. Střídáme pobyt v hale s pobytem venku, kde děláme doprovod kuřácké sekci. Případně doprovod při venčení Izzy a Fran. Čekám, až zase půjdou holky ven se vyvenčit a po chvílí koukám a kennelka prázdná. Tak se hrneme ven za nimi, abychom se prošli a já se pokochala pohledem na dovádějící australandy. Už se vracejí, Izzy a Fran, když nás vidí, se nadšeně hrnou za námi (mám z toho radost, že vnímají moji existenci :)) Izzynka se zamiluje do Dana a každou chvilku stojí s opřenýma ťapkama o Dana s jiskřičkama v očích. Zase jsem utřela.

Jak hodiny ubíhají, tak uznávám, že je doopravdy kosa. Lituju trochu Dana, který se viditelně nudí, seč se snaží to nedávat tak okatě najevo a přiznává, že je mu doopravdy zima (mazec, zima bývá většinou pouze mě). Účastním se, mimo jiné, také lovu na rozdováděné cca roční hříbě, které usoudilo, že se proběhne po areálu a dívčiny, kterým uteklo, se marně snaží nahnat ho zpět do stáje. Rozpažím ruce mezi stěnou budovy a přepravním vozíkem a hríbě zabrzdí a zkoumá si mě, načež zvedá ocásek, no připomíná spíš opelichanou štětku do záchodu, a hází koblížky na perfektně udržovaný trávník. Děvčata to komentují sklíčeným „Nééé“ (pokuta za nesebrané koňské koblížky je v areálu 500 Kč) a já přemýšlím, že na mě kálí i kůň. To jsem to dopracovala, Izzy (a určitě i Fran) miluje Dana a na mě s**e kůň. Doufám, že udělá alespoň ještě krůček, abych se mohla opatrně natáhnout a popadnout ho za ohlávku. Načež se rozdováděné škrvně otočí a tryskem padí směrem k holčinám. Ty také upaží ruce se záměrem přibrzdit hříbě. Výrostek udělá v plném cvalu kličku a švihne sebou na zámkovou dlažbu. Chvíli trnu, jestli mu nic není. Ale naštěstí se zvedá a vypadá v pohodě. To jste měli vidět tu pokoru. Švihnul sebou o zem, zanadával si pořehtáváním a poslušně odklusal do stáje Nakonec končíme v hale v malé restauraci, odkud je perfektní výhled, užíváme si toho tepla uvnitř a taky guláše. Když scházíme dolů, tak si uvědomujeme, že závody skončily a že se všichni chystají postupně k odjezdu. Tentokrát mi to není ani tolik líto, protože zimou už drkotám zubama.

Vecpeme se s Danem do červeného citroena a jsme šťastní, že nás Honza s Irenou hodí do Nymburka na nádraží. Vlak má do odjezdu pouhých deset minut, tak se rozloučíme a šineme se k perónu. Zase poprchvává a já se opatrně ptám Dana:“To už se mnou asi jentak na závody nepojedeš, vid?“ „No, nic mi to neříká, takže spíš asi ne…“ odpovídá. Potlačuju slzu v oku a říkám si, že nemůžu mít všechno. Tak holt budu jezdit sama, to nějak zvládnu, zvládají to i ostatní.

Další psí akce za mnou a já se už nemůžu dočkat příštího pátku, kdy jedeme na Ples pejskařů do Pňova a následující sobotu, kdy nás čeká trénink agi s Ivetou Matzenauerovou. Je mi jasné, že Dan se nechal ukecat jen díky tomu plesu, že bych ho na trénink fakt nedostala (ještě se asi sbírá ze závodů v Hradišťku).

Výsledky Fran a Izzy opět na Kennelu Wäka.