Na Čebín jsem se těšila od té doby, co jsem zaplatila zálohu Areál Martiny Klimešové, tréninky pod vedením výborné Jany Kořínkové, kterou mi nezávisle na sobě doporučilo dost lidí. To vše slibovalo, že se konečně do agility s Kirou pořádně opřeme a budeme pracovat takovými metodami, kterými přesně chceme.

Do Čebína jsem dorazila navečer, respektive, Dan nás tam vyložil a odjel k jeho rodičům, čož je cca 15 km. Takže jsme trávili dovolenou zvlášť každý po svém. Dan pomáhal rodičům a babičce a ja makala na táboře. Občas nás přijel tedy zkontrolovat

Hned po úvodním seznámení se strhla docela slušná bouře a přívalový déšť. Jana Kořínková měla (krom jiného) na starost taky dva koníky, tak jsem se nabídla, že jí je pomohu zavřít. Marná snaha, promokly jsme na kost a koně nás přes vichr a déšť neměli šanci slyšet. Evidentně jsou však na takové počasí zvyklí a v klidu se popásali v jiné části výběhu.
Potom nám Janča všem nastínila lehce pravidla a program toho, co nás čeká. Ráno v 8 snídaně, poté dvě kola se psy, oběd, odpočinek, především pro pejsky a od 17h další cvičení, tentokráte už jedno kolo.

Hned od druhého dne panovalo naprosto příšerné vedro (přesně jako na předchozích dvou táborech, kde jsem byla s Kirou), a protože nás čekalo především základní seznámení s pravidly pozitivní motivace a shapingu, kde nebylo potřeba velkého prostoru ani překážek, tak jsme toho využili a první dva dny jsme cvičili ve společenské místnosti, kde se udržovala jakžtakž snesitelná teplota.
První dva dny jsem bojovala s tím, že neumíme nic úplně správně, že jsem Kiru sice naučila hodně věcí, ale chtělo by to větší preciznost a důslednost. S každým cvikem jsem propadala pocitu, že vlastně nic neumíme. Což samozřejmě nebyla pravda. Vyzkoušely jsme si s Kirou různé hry, triky… cvičení na drive a kontrolu… V odložení jsem Kiru nechala s ostatními cvičícími a psy v místnosti a mohla jsem odejít ven na dvůr. Odložení, máme, myslím, docela dobré…ale i tak jsem byla přesvědčena, že může být a mělo by být lepší. Mávání sušeným masíčkem před čumáčkem už Kira nedala a pohnula tlapkou (ani to by nemělo být u odložení).
Zajímavá byla třeba hra pro kontrolu, kdy pes měl proběhnout těsně kolem misky s jeho pamlsky. Kiru sice nenapadlo si něco z misky vzít, ale měla problém se po ní neotočit. Až na několikátý pokus jsme to vypilovaly tak, že na přivolání vystartovala ke mě a na misku ani nemrkla Je to prostě šikulka

Třetí den jsme konečně vyběhli na parkur. Trénovala se technika skoku na nízkých skokových překážkách (regulátorech skoku). Kira byla pochválena, že má krásnou techniku a hezky skáče.
Jako další nás čekaly tunýlky. Z toho jsem měla trochu obavy. A když jsem si prošla trasu s devíti tunely (tedy bylo jich pět, ale některé se opakovaly), otočkou na čelo a křížením, tak jsem si pomyslela, že moje obavy jsou oprávněné. Kira je neuvěřitelně rychlá, byla jsem ráda, že jsem si celou tu trasu vůbec zapamatovala… Ale Janča uměla každému rozdělit cvičení tak, aby to bylo v jeho možnostech. Takže jakožto začátečníci jsme měli za úkol dát tunely jen 4. Kira v minulosti už tunely běhala, ale šly jsme na to špatně, tudíž jsme byly vlastně na začátku. I zde platilo pravidlo „Žádné povely, dokud si pes cvik neosvojí a nebude ho dělat naprosto bezchybně a s jistotou“. Za což jsem byla jedině ráda, jsem zásadně proti tomu, aby se na psa zběsile řval povel, když ví prd o co tu jde. S čímž jsme u předchozí cvičitelky nepochodily.

Pro srovnání: v minulosti jsem například měla dráhu pro Kiru složenou z jedné skočky, tunelu, skočky a na konci ještě tunel. V rovině. Bylo mi řečeno, že povel dávat „musím“, aby si ho pes dostal do podvědomí hned. Na konci dráhy stála cvičitelka s kiřinou hračkou. Kira vyběhla letěla rovně – pochopitelně, její cíl byla její hračka. Přitom slyšela „Hop, skrz, hop, skrz hop!“ Dle mého jednak zbytečné a druhak pro ni ještě vyrušující. Možná to na některé psy funguje, tento styl. Na Kiru nikoliv. Za několik týdnů a po jednom týdením intenzivním výcviku Kira neuměla ani JEDEN tunel. A co hůř naučila se při běhu mít focus na mě a ne na překážky a došlo to tak daleko, že místo v běhnutí do tunelu skočila ze zadu na mě a štípla mě.  Nevím, jestli to dělala z psychické únavy nebo pro zábavu…

Nicméně – pod vedením Jany… odložila jsem Kiru na startu, nadešla si ke druhému tunelu… a bez povelu, jen na ukázání rukou a pohybem těla jsem se rozběhla. Kira vystřihla všechny čtyři tunely bez zaváhání (a to nebyly v rovině) a ihned pochopila o co jde. Jediný povel zazněl na startu pro vyběhnutí (my máme „OK!“) a na konci, když Jana Kiře hodila hračku za poslední překážku na zem (pro uchopení hračky máme povel „DRŽ!“). Byla jsem mírně v šoku a nafackovala bych si za to, jak jsem svého psa podceňovala. A dalším důležitým pravidlem bylo to, že dokud nebude mít Kira focus na překážku – tedy dokud nebude zírat na tunel/skočku… před sebou, ale bude čučet na mě, tak se nevyběhne. Pochopila celkem rychle, že musí koukat směrem, kterým poběží a ne na paničku…což je těžké, když panička je ta, která rozhoduje kdy se vystartuje.
Vyzkoušely jsme si různé otočky (na čelo, na záda), křížení a taky vyslání na dálku do tunelu. Ona je báječná, ona to všechno zvládla! Jen panička, santalové dřevo to úspěšně kazila

Z dalších překážek jsme si vyzkoušely nácvik Áčka, přípravu pro kladinu, skok přes skočku, nácvik pro slalom…a teoreticky nám byla vysvětlena příprava pro další překážky jako je například houpačka. Dosud jsem viděla logiku ve spouště věcí týkajících se agility, ale Jana a její metoda (přesněji metody Martiny Klimešové) mi teprve otevřely oči.Jak je to všechno najednou logické a jednoduché, když víte jak se psem pracovat

Ten týden v Čebíne nám dal tolik co nám nedaly všechny ty ostatní tréninky a intenzivky agi dohromady. Jsem moc ráda, že jsem těchto pár dní mohla strávit ve společnosti fajn lidí a psů, kteří mají stejný cíl s námi

Poděkování patří předevěím naší cvičitelce Janě Kořínkové za nesmírnou trpělivost a skvělý výcvik

Pobyt nám taky zpříjemnila kamarádka Alice s naší „céčkovou“ ségrou Cikorkou a australáčkem Blackem Moc ráda jsem Vás viděla