Po táboře ve Větřkách, kde jsme se s Kirou víc nudily než cvičily,  jsem nevěděla, co mám očekávat na téhle akci. Kdo a co jak povede, co budeme dělat… info, že se cvičí od 8 do 13h a potom od 15 do 20h mě lehce vyděsilo. Co proboha budeme celou tu dobu dělat?
Na tábor jsem vyrážela z Přerova od kamaráda u kterého jsme byli s Danem na návštěvě už od pátku. Dan pokračoval v neděli vlakem domů a my s Kirou v krasojízdě směr Tovačov. Navigace mi tentokrát byla na dvě věci, na které, to asi víte. Dovedla mě sice k areálu – neskutečnou objížďkou – ale jaksi nebylo kudy do areálu vjet přes pozemky, zahrady a obydlí místních…
Po tom, co jsem se dvakrát ptala na kynologické cvičiště („Co je to kynologické cvičiště??“  „My tady něco takového máme??“) jsem změnila taktiku a začla se ptát na fotbalové hřiště na kterém se akce konala. „No to musíte po hrázi a pak je tam odbočka vlevo a už jste hned vedle toho hřiště“. Fajn, doufám, že jsem se ptala naposledy, bloudění Tovačovem mě přestávalo bavit. Zákaz vjezdu…to tady dlooouuuho nebylo….naposledy na táboře ve Větřkách. No co…jinudy cesta nevede.

Po tom, co jsem umytého mucika (auto) provětrala několika výmoly a stěnou prachu, jsem se skutečně objevila u fotbalového hřiště – huráááá.  Zaparkovala jsem a uviděla Dexíkovy a hned byla lepší nálada. Pustila jsem se do stavění stanu a musela jsem se smát. Většina účastníků měla opravdu MEGA stany, kde by si vyspalo minimálně deset lidí. Skromě jsem rozbalila Pinguin Astra pro dva (a to ti dva musí byt hodně malí) Postaveno, Dexter s Kirou provětráni a byl čas na hromadnou schůzi účastníků.
Dozvěděli jsme se program (protočily se mi panenky a pomyslela jsem si, že ke konci tábora padnu asi na ústa), pravidla táboření a venčení tyglů a vytáhli jsme láhve s vínem (či něčím ostřejším), abychom se uklidnili a lépe se nám spalo

Druhý den ráno jsme postupně předvedli co umíme my a co naši psi… No umím toho hodně (a myslím, že i Kira umí spoustu věcí), ale dogfrisbee se to jaksi netýkalo Takže jsme spíše předvedly nějaké hry a triky. Dobré, trapný úvod za mnou a můžeme jít na to :)) Psi byli uklizeni do chládku a hráči se šli tzv. „rozházet“ (nevím, jak ostatní, já jsem byla rozhozená dost ), takže jsme my začátečníci dvě hodiny házeli disky spoluhráčům na hlavu, do křoví, a kdoví kam ještě… Valila jsem oči na to, kolik existuje hodů (do té doby jsem házela…tedy „házela“ jen backhandem a ještě špatně) a lámala si hlavu, jestli se je opravdu všechny alespoň průměrně naučím. Prozradím, že ke konci tábora jsem všechny ovládala – podprůměrně (zato dnes v parku, už si ani nevzpomněla – natož hodila – jak vypadá takové „kuře“, je načase si jít zaházet s profíkama :)) )

Tábor jako takový byl naprosto super a neměl fakt chybu. Opravdu jsme makali od osmi do jedné a odpoledne od tří (někdy od čtyř) do osmi do večera. Většinu času jsme si trénovali hody, ale na programu bylo taky dost teorie. Mimo jiné ukázky triků, ukázky balancování na míčích, použítí clickeru, protahovací cviky pro pejsky a mnoho dalšího. Psi byli rozděleni do skupin podle úrovně na které byli (tedy špíš jejich páníčci). Kategorie „neumí nic a je úplné dřevo“ nebyla pro nedostatek účastníků otevřena, takže jsem trénovala v kategorii „už něco umí a není úplné dřevo“ :))) Ujala se nás Verča Urbášková. Chodili jsme dvě kola ráno a dvě kola večer, po zbytek dne psi odpočívali a páníčci na sobě tvrdě makali . A i tak si myslím, že to pro psy bylo dost náročné (jak fyzicky, tak psychicky), aby si udrželi schopnost se soustředit a chuť makat po celých pět dní, kdy navíc panovala příšerná vedra. Nicméně, rozhodně jsme nic nepřeháněli a psy nepřetahovali. Když se mi zdálo, že už to stačí, tak jsem s Kirou třeba do druhého kola nenastoupila.
Velkým zpestřením byly i soutěže (dokonce o věcné ceny ). Dlouho jsem se tak nenasmála. Suprový disc golf a výborný kanjam turnaj, kde se soutěžící skutečně váleli po zemi – a ne vždy zrovna smíchy, neměli chybu. Samozřejmě byly i ukázky videí z freestalu – kdy umřela poslední naděje, že to někdy v dogfrisbee někam dotáhnu Kdo viděl moje hody na minidistance, tak chápe :)))

Tábor hodnotím na výbornou, super program, výborné instruktorky, vše bylo promyšlené do detailu. Účastníci tedy jen do padnutí neházeli ve dvojci, ale vyřádili jsme se například ve výše zmíněných soutěžích. Po disc golfu se někteří vraceli orvaní z křoví, popalení od kopřiv a někteří dokonce navštívili rybník v okolí :)) A samozřejmě jsme trénovali jako team se svým psem Zázemí bylo taky fajn, nedaleko překrásný lom – pokud měl někdo sílu a stihl to časově, tak se mohl jít ochladit do nádherně průzračné vody. Kiru jsem tam během polední pauzy parkrát vytáhla a příjemně jsme si zaplavaly a protáhly svaly.

S Kiruškou jsme si taky střihly svoji malou „roller minidistance“. Ti, kteří měli štěňátka a ještě nezvádali chycení disku ve vzduchu, prostě házeli rollery. Kiruška, ač to bylo v podstatě její první seznámení s diskem, byla ohromná. Spoustu  (ne úplně dobrých) hodů chytila a ochotně nosila disk zpět. Ve chvíli, kdy jsem ukázala druhý disk, tak ten první pouštěla, oběhla mě okolo a sprintovala pro druhý.

Cesta zpátky už tak vtipná nebyla. Kdyby mi došlo, že v Olmíku jezdí šaliny, tak bych ho nejspíš brala největší možnou objížďkou. Nejen šaliny, ale Olomouc směrem k dálnici byl totálně rozkopaný, všude kolony, všeobecný chaos (pro řidiče začátečníka opravdu zážitek ). A aby to nebylo málo, tak ta pos… pitomá navigace mě pořád táhla na dálnici. Což by nebyl problém…kdybych měla dálniční známku Respektive, neměla ji propadlou. (Nutno podotknout, že jsem si navolila trasu bez silničního mýta.)
Na kruháku před výjezdem na dálnici jsem už skoro propadala panice a vrátila se zpět do Olomouce a sjela na benzinu. Proč na každé čerpací stanici musí pracovat ženská??? Samozřejmě to tam neznala a netušila kudy to vzít mimo dálnici. Ale ochotně vytáhla novou mapu a dvě ženy se jaly studovat, kudy tudy na Litovel a ne po dálnici. Nakonec jsem na mapě objevila nějakou odbočku k motorestu, která působila jako sjezd. Tak jsem vyrazila…a protože v místě čerpací stanice byla už dvouproudová silnice oddělená svodily, jsem si svou krasojízdu obohatila cestou zpět směrem k centru, abych se mohla otočit. Projela jsem kruhák a obrovské cedule s informací, že jedete na dálnici jsem se snažila ignorovat. Blížila se odbočka…a tu se Tomtom probral a začal hlásit, že cca po pětistech metrech je sjezd na Uničov – huráááá
Pak už byla naštěstí cesta v pohodě. Projela jsem Mohelnici a pak už to je jen rovně na Svitavy, Litomyšl, Vysoké Mýto a domů do Pardubic.

Takže – tábor jednoznačně super a už se těším na další ročník!