Jelikož máme program hodně nabitý dalšími psími aktivitami a dogtrekking máme jen tak okrajově pro zábavu, tak se neúčastníme každé akce v kalendáři. Ale termín Jednookého vlka nám s ničím nekolidoval a tak jsme se mohli vydat na další „procházku“ na Vysočinu

Kategorie MID, délka trasy 38 km. Jen terén byl možná o trochu snažší než na Toulovci.

Odpoledne mě Dan opět vyzvedl v práci v Chrudimi a pokračovali jsme směr Velké Dářko. Po příjezdu jsme nejdříve zkoušeli jestli Fabia 1.2, tříválec, 47 kW má šanci uspět v „bahno rallye“ v podmáčeném terénu…no, vyjeli jsme z původního parkovacího místa a přeparkovali do méně podmáčeného terénu Postavili jsme tučňáka (stan Pinguin), připravili spaní a šli jsme zjistit, co točí za pivo…tedy, chci napsat, zjistit jak je to s prezentací

Rebel 12, no…už jsem pila lepší Prezentace nic složitého, dostali jsme kartičku, obdrželi informace k trase… haha, nepamatovala jsem si z toho nic, jen to, že kontrola je v nějaké Lhotě, část po vlastním značení (igelitové pásky s nápisem Meradog Cup), no, jímala mě později hrůza, když onu pásku jsme již slušnou chvíli neviděli. A že někde je strom omotaný páskou, kde máme odbočit někam… :)) Asi dvakrát jsme značku hledali… tím nechci řict, že je to chyba organizace

V sobotu ráno jsme sice zaspali, ale jelikož je start volný v určitém časovém rozmezí, tak to ničemu nevadilo. Trochu víc vadila ta míchaná vajíčka k snídani :))

Cestou ke startu jsem se snažila svázat vlasy do culíku a… jak jsem blbým prudkým pohybem dala ruku nahoru, tak jsem si opět skřípla nerv u levé lopatky (to je tak, když máte špatné zádové svalstvo, ztuhlé zádové svalstvo a jste lempl a necvičíte a neprotahujete se). Jasně Toulovec s antibiotiky, Vlk se skříplým nervem v zádech. (Takže k vajíčkům jsem měla k snídani ještě ibalgin.)
Po snídani jsem se přikurtovala ke Kiře, nahodila batůžek, chytla se doprovodu a po zapsání času na startu do naší kartičky jsme vyrazili. První část vedla do vesničky Škrdlovice a nahoru k lesu, cca 3,5 km po asfaltu, tak to jsme si dali svižnou chůzí. V lese to nebylo o moc lepší, terén byl sice v průměru rovný…ale ve skutečnosti z kopce do kopce :)) Takže do kopce jsem se drala s jazykem na vestě a výrazem šílené Milky a dolů jsem vlála za Kirou jako špinavé prádlo s výrazem šílené Milky Jedna chybná věta mého doprovodu – Dana mě málem stála život, no přeháním, ale natloukla bych si pěkně To bylo, když jsme si nebyli jistí, zda cesta pokračuje krpálem dolů nebo mírně uhýbá. Dan sešel níž z kopce a když po sto metrech našel značku a vítězně zařval „Joo, dobrý, pojď!“ …tak Kira šla…no šla…vystřelila…a já vystřelila za ní… s výrazem šílené Milky a tentokrát jsem i Kiru titulovala jako šílenou Milku. Na mé hrůzné zařvání zpomalila ze sta na 20 a to jsem už měla reálnou šanci, že se z toho kamenitého krpálu nezřítím a nezabiju se

No, zkrátím to, do poloviny to šlo docela v pohodě, i když například cesta do Vojnova Městce mi přišla krutě dlouhá. I do těch 30 km se to dalo…a pak to šlo se mnou obrazně z kopce… Prostě došly síly. I když, energie ještě nějaká byla, ale nohy bolely, pálila žáha a křeče v žaludku (stejný stav jako na předchozím MIDu Toulovci)…
A když jsem měla dojem, že do cíle to máme maximálně 4,5 km a Dan mi u rozcestníku (na který jsem se záměrně nedívala) oznámil, že je to ještě 7,5 km… no, přišlo pár nepublikovatelných slov… Už v té chvíli jsem pajdala jak Quasimodo, takže mi nebylo dvakrát jasné, jak budu pajdat ještě 7,5 km…z toho 3,5 z kopce po asfaltu…

Dopajdala jsem to, dokonce na posledních pár metrů jsem se zmohla na cosi jako nekoordinovaný „běh“, v cíli upadla na lavičku a kontrole nacpala kartičku. Pak jsem se odplazila do restaurace na doplnění tekutin i nějakého toho jídla. Hm, malinovku jsem pila asi půl hodiny a myslím, že přibližně stejný čas jsem ještě vládla výrazem šílené Milky :))

Odpoledně jsme si schrupli a šli jsme se projít (!) (ano, 38 km je málo) kolem rybníka A pokračovali v malinádě. Noc mi vůbec neubíhala, nechtělo se mi spát, budil mě déšť a bolavá záda :/ Kira tentokrát spinkala jak budulínek alá nudle mezi dvěma karimatkama.

Říká se, že ráno moudřejší večera…tak u nás to bylo ráno krušnější večera. Jestli jsem si po doběhu myslela, že nebudu domlácená jako cigánské hračky stejně jako minule, tak jsem se fakt pletla. Ze stanu jsem málem ani nemohla vylézt. Pobalili jsme věci a chytře přeparkovali před restauraci, kde bylo jídlo a taky vyhlášení výsledků. Sic jsem nedoufala, že bych mohla být na bedně, náš čas tomu rozhodně neodpovídal, tak při pohledu na obrovské množství pohárů a pohárků jsem zadoufala, že nějaký třeba zbyde i na mě. Jak ubýval počet diplomů v rukou pořadatele pro naši kategorii a moje jméno jsem pořád neslyšela a dokonce jsem zahlédla, že došla řada i na poháry…tak jsem přemýšlela, že buď se stane zázrak a budu třetí a nebo chybka a někde jsem se ve výsledcích ztratila. Mihlo se mi hlavou, že skončím na „nevděčném“ 4. místě. A taky že jo
Nicméně, závod jsme dokončili, v rámci možností zdraví, my i pes, čas jsme si taky vylepšili a i ten pohárek se na nás dostal. Počasí vyšlo, trasa byla krásná (to říkám teď s odstupem několika dní ), zázemí super – takže co víc si přát (no časem třeba lepší místo )

Organizátorům děkuji za výbornou akci, Kirušce za to, že je a Danovi za to, že nám dělal doprovod a podporu

Tak nashle na „Fryštáku“