Když jsem byla loni na této výstavě jako divák, tak mne opravdu nenapadlo, že letos budu jako „soutěžící“ se svým vlastním psem. Nakonec jsem neodolala (pravda, někteří mému rozhodnutí napomohli) a Kiru přihlásila. Jak na klubovku, tak na speciální.

Přesto, že jsme nějakou dobu „trénovaly“ s Kirou jak postoj, tak klus v kruhu (pravda, ne úplně poctivě – zkrátka nás ani jednu takový „trénink“ nebavil), tak sebekriticky přiznávám, že předvedení v kruhu za moc nestálo. Kira se hrnula dopředu, nedala jsem jí prostor (pokud jsem jí ho dala, tak cválala jako poník bodnutý včelou do zadnice), aby prodloužila klus a ukázala tak ten správný pohyb a ve „výstavním postoji“ prostě stát nehodlala. Ono je kupodivu něco jiného doma a něco jiného „venku“, kde je tolik zajímavých věcí.

Naprosto chápu své přátele, kteří říkají, že je výstavy nebaví. Když jsem v odpoledním dusnu jela s Danem do Duo campu u Branžeže (dělal mi doprovod a ještě týž večer se vrátil do Pardubic – velké díky za všechno patří i jemu), tak jsem ještě netušila, jaký opruz a „zábavu“ příprava a předvedení výstavního psa skýtá. Poté, co jsem v kempu při vystoupení z auta ponořila nohu v balerínách po kotník do bahna, začala se tvořit má nechuť k výstavám. Na bahnu jako takovém není nic moc špatného, ale udržet vymydleného psa, oprava – vymydlenou Kiru dva dny jako z porcelánu – cíl nereálný (při ranním venčení před nedělní výstavou:“Kirí, loužička!“ „Kiro!!! Říkala jsem loužička, ne hop do louže!!!“).

První večer jsme to pro jistotu vzaly procházkou na blízké louky, abychom se vyhnuly bahenním lázním Duo Camp. Ovšem když se Kira vrátila z procházky urousaná (plná všemožných semínek z lučních trav) jako kocour po nočních toulkách, jsem ztratila poslední naději a měla chuť se odhlásit

V sobotu ráno (cca po 5ti hodinách spánku) jsem nacpala Kiraketu do kufru auta, zabalila potřebné věci a vyrazila v těsném závěsu za autem kamarádky (díky Jani) směrem k výstavnímu areálu do MB. Tedy, my jsme si myslely, že je to ten směr. Plány nám zhatila uzavírka v Boleslavi. Na místo jsme se dostaly včas, vyzvedla jsem si výstavní číslo a „odprezentovala“ Kiru a připadala jsem si jako naprostý lamer. Nicméně žádná extra nervozita se nekonala, prostě se proběhneme dokola v kruhu.
Pohár pro vítěze s výmluvným véčkem z prstů se mi fakt líbil, prý, když stihne oběhnout Kira tryskem kruh v nejkratším čase, tak jistě pohár dostaneme.  Holky, ja vás za ty vtípky opravdu miluju

Nastoupily jsme do kruhu jako jediné ve své třídě (Třída dorostu). Předvedení, jak jsem již psala, mizerné, hodné lamera (na druhou stranu netoužím být profi handler), Kira se drala dopředu, rozjívená, chuděra netušila co se po ní chce. Paní rozhodčí ale měla zjevně pochopení pro rozjívená odrostlá štěňata, nechala Kiru párkrát proběhnout kolem dokola, tam i zpět, prohmatala, prohlédla zuby, napsala nám hezký posudek, dala známku „velmi nadějná“ a první místo a i ten pohár jsme nakonec dostaly A fleecovou hračku, kterou, mimochodem, Kira stihla natrhnout ještě, než jsme vylezly z kruhu.

Po předvedení Kiry jsem začala zjišťovat, jak se dostanu zpět do kempu. V té době navigaci nevlastnící a orientační smysl postrádající (navigaci již mám, u orientačního smyslu se nic nezměnilo). Olda s Dominikou (od Dexíka) se ujali pro tentokrát role průvodce.  Patří vám velké díky!
A jak se jezdí po dálnici bez známky? Pokud nevíte, že jedete po dálnici, tak velmi dobře!
Já:“ Já potřebuju jen vysvětlit jak se dostanu odsud do kempu.“
Olda:“To je jednoduchý, dáš se doleva z výstaviště nahoru přes vlakový přejezd, pořád rovně a najedeš na dálnici a potom…“
Já:“Ale já nemůžu po dálnici.“
Olda:“Proč??“
Já:“Protože nemám dálniční známku.“
Olda s obrovským údivem:“Ty nemáš dálniční z… A jak si se dostala teda sem??“
Blondýna se zamyšlením:“Hmmm…asi po té dálnici“

Na svou obranu musím říct, že když jsem najížděla na dálnici, tak Jana zařadila a byla „v prachu“  (já jsem zařadila a byla jsem v pytli – mucik no, prostě mu to s tím tříválcem nejede) a já jsem už moc možností neměla, když jsem míjela značku „Silnice pro motorová vozidla“ (Ale značka „Dálnice“ tam tedy nebyla!).

Druhé ráno začalo podobně jako první, jen mám pocit, že jsem spala ještě o hodinu méně. Jana ještě v sobotu frčela domů a tak její místo v chatičce zaujal Jakub s Kiruščiným bráchou Diegem. Dokud si ráno někde nešlápl do psího a nerozťapal „to“ po chatičce (myslím páníčka, ne Diega), tak mi ani trochu nevadil :)) (Sranda, Jakube )
Tentokrát jsme pobalili všechno, Jakub předal správci klíče od chatičky a já si jako předvoj opět domluvila Dexíkovy (Oldu a Domču).
Vyzvedla jsem si opět výstavní číslo, „odprezentovala“ Kiru a za laskavé a nemalé pomoci Oldy i Dominiky jsme přetahali veškeré nezbytnosti do blízkosti kruhu a Kiru v kennelce jsme umístili pod altánek do stínu. Paní rozhodčí mi, narozdíl od té ze soboty, nebyla dvakrát sympatická. Ráno jsem ještě nechala proběhnout na louce Kiru s Dexíkem. Pokud jsem si myslela, že se tím zbaví přebytečné energie, tak jsem šlápla vedle. Veškerá energie se v ní akorát probudila
Sledovala jsem střídavě dění v kruhu a střídavě dění na parkuru (v tento den se běželo Mistrovství ČR australských a belgických ovčáku v agility). A potvrdila si mé tušení, že dnes skončíme poslední – třetí. Rozhodčí měla zkrátka odlišný vkus než rozhodčí z předchozího dne. Neříkám, že špatný ani dobrý, prostě jiný.

Kiruška v kruhu ale překvapila, na požadavek rozhodčí jsem při předvedení v klusu uklidila kokina a rozběhla se s Kirou svižně dopředu. Kira sice koukala do míst, kde běžně číhal pamlsek, ale ten klus! Na volné vystavovačce, prodloužený a hezky dopředu, ani na vteřinu neskočila do cvalu Co na tom, že jsme skončily poslední, co na tom, že jsme dostaly známku „nadějná“ (ne „velmi nadějná“), co na tom, že se nekteří za páskou kruhu posmívali při zadávání pořadí („Co předvádí??? Ta ji chválí jak kdyby vyhrála!“). Všechno mi bylo jedno Měla jsem obrovskou radost z toho, jak Kira zvládla náročné (především psychicky) dva dny, jejichž velkou část strávila v kennelce, jak ukázněně v neděli klusala v kruhu, jak se vydařil prima víkend, že jsem se po dlouhé době potkala se všemi přáteli a v neposlední řadě že jsem se dostala v bouři (bez navigace) zpět domů v pořádku, kde mě přivítal Dan, výborná večeře a podvečerním sluncem zalité Pardubice

Moc děkuji za pomoc a rady ohledně předvedení Kiry Báře Špatné, Veronice Gesierichové, Alici Jiráskové, Janě Machalinkové za úpravu Kirušky, Dominice a Oldovi za předvoj a pomoc s přenášením věcí a focení a všem za držení palců a za podporu