Jako už tradičně komplikace v práci a skoro hodinové zdržení – jak jinak taky, když je pátek a vy se chystáte nějak jet.

Já nevím, jak ostatní, ale my dva, když jedeme někam s (jedním) psem, tak máme narvané auto skoro po strop. Karimatky, spacáky, stan (pro jistotu, i když měla být domluvená chatka), boty, oblečení, cajky pro psa, klec, pelech, přehoz přes klec, krmení, povinná výbava (lékárnička, botičky pro psa, miska, atd..)… nechápu.

Cesta byla naštěstí v pohodě a ubíhala docela rychle. Necelé dvě hodiny a byli jsme v Doksech v kempu Staré Splavy. Tak akorát včas na meeting před zítřejším závodem. Rychle jsme vybalili základní věci, Kiru jsme ubytovali do kennelky, šoupli jí večeři a mazali jsme zpátky do hospůdky, která pro tento víkend představovala základnu pro účastníky závodů. Jelikož já jsem si na předchozím treku pochroumala (prostě zrasila) kolena, tak bylo rozhodnuto, že s Kirou vyrazí na trať Dan a já budu holt čekat několik hodin v cíli. Nakonec to bylo jedině dobře, protože den předtím jsem padala na ústa díky slušnému nachlazení a posmrkávala jsem a chrchlala celý víkend.

V hospůdce bylo velmi příjemně. Teplo, v krbu plápolal oheň a místností se nesl všeobecný hlalol lidí, kteří se chystali na zítřejší závod. Objednali jsme si pivko a něco k jídlu a pozorně poslouchali informace ohledně zítřku. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že z plánovaných 40ti km bude 47 km trasa Jo, to potěší. Obdrželi jsme vytuněnou mapu (voděodolná úprava), itinerář a pokyny a pak už následovala volná zábava. Potkali jsme pár známých tváří a s napětím očekávali příjezd našich spolubydlících. Nemám problém sdílet chatku s cizími lidmi, jedu závodit a ne na Madeiru do pětihvězdičkového hotelu. Ale i tak jsme trochu měli obavy koho máme čekat a hlavně aby se psi v pohodě snesli. Kira je sice zlatá a nemá problém s žádným psem, ale ne všichni jsou takoví pohodáři. Naštěstí to byly zbytečné obavy, spolubydlící byli super – mladý pár s borderkou (tímto zdravím Marťu a Martina a Oliáše ). Pesani spolu byli v pohodě a navíc jsme zjistili, že Martina a Martin znají Kirušky bráchu a pár známých z Brna a věnují se agility a pozitivce. Tedy hlavně Martina J

Večer jsme ještě chvíli kecali, pak jsme se zavrtali do spacáků a těšili se na zítřek.

Vstávali jsme v šest, abychom si v klidu dali snídani a Dan aby mohl po sedmé vyrazit na trať (no nakonec vyrazil spíš před osmou). Snídani jsme měli objednanou v hospůdce (to je na těchto akcích fakt výhoda, nemusíte tahat zásoby jídla a za rozumnou cenu si dáte dobrou snídani v teple u krbu). Chvíli jsme poseděli a pak šel už Dan ke startu na vet. kontrolu a prezentaci. Chvíli na to Kiruška s Danem nadšeně vyběhli na trať a já se ploužila zpátky do chatky. Záviděla jsem Danovi, že se může zúčastnit a sobě nezáviděla, že budu minimálně sedm hodin čekat na základně sama. Jedinou útěchou mi bylo to, že konečně můžu dospat spánkový deficit z předchozích dnů (nocí).

No, zas taková hitparáda to nebyla. Spát se mi samozřejmě už nechtělo. Nakonec jsem ale zabrala. Po hodině mě probralo vřískání děcek, které běhaly okolo chatky a s dupotem se prohnaly přes verandu a tak dokola. Do toho okřikování od maminky, ať neběhají blízko těch pejsků a ať k nim nechodí. U chatky byli na úvazu dva haskouni. Smradi samozřejmě nějaké upomínání vůbec nebrali v potaz. A pak se někdo diví… Tak jsem to vzdala a vybalila knihu. Kolem půl jedné jsem se docela už nudila a rozhodla jsem se vyrazit do hospůdky na limču s tím, že tam budu čekat na Dana. Po jedné se začínali vracet první MIDaři. Půl druhé, dvě hodiny…Dan nikde, tak jsem to nevydržela a volala, jestli jsou v pořádku. Prý v pohodě, ale že cestou bohužel zabloudili a při sbíhání z Bezdězu dostal křeč do lýtek a tak mohl už jít jen krokem. A že jsou tak osm km od cíle a sil, že mají oba dost. No, to ještě chudáci nevěděli, že májí právě před sebou výstup na vrchol Šedina a zejména taky náročný sestup Někdy po třetí hodině se konečně objevili ve dveřích. Mezitím dorazila do cíle kamarádka Markéta s australákem Rafou a Honza Farkač, tak jsem si čekaní zkrátila debatou s nimi.

Kirušku jsme odvedli do chatky, dali jsme jí vodu a pár kousků ovoce a vrátili jsme se zpátky a dali si pozdní oběd. Podle účastníků byla prý trasa parádní. Vedla lesem a loukami, skalním městem, převážně příjemný pružný podklad. A taky přes hrad Bezděz. Dan skončil na sedmém místě s časem osm a půl hodiny a v nohách měl něco přes 50 km. Sešla se fajn parta lidí a tak jsme večer kecali u krbu s pivkem a kuli plány na příští rok. Pro většinu lidí to byl závěr dogtrekkové sezóny. I když nějaké neofiko dogtrekky se letos ještě chystají.

V neděli jsme vstávali také poměrně brzy. Čekaly nás dvě hodiny cesty domů a odpoledne na Pardubickém závodišti, kde se běžela Velká Pardubická (steeplechase cross country České Pojišťovny ). Polovinu cesty jsme jeli v totální mlze a při výjezdu na dálnici najednou azuro a slunce. Domů jsme dorazili v pořádku, Kiruška se uvelebila na pelechu a my mohli vyrazit na dostihy.

Celkový dojem – organizace, myslím opravdu super, ubytko slušné, jídlo taky fajn. Atmosféra vynikající, trasa super J Dostali jsme pamětní list a sušenou vepřovou nožku pro Kiru. Śkoda, že dogtrekk krajem Karla Hynka Máchy se koná jen jednou za dva roky :/ Příště vyrazím taky.