Ještě, než se nám doma objevilo štěně snů, tak jsem měla v plánu vyrazit na nějaký dogtrek. Když jsem už Kiru měla doma, tak jsem studovala podmínky a pravidla účasti atd. A těšila se, až jí bude přes rok a budeme moci vyrazit na nějaký trek

Podle pravidel dogtrekingu, je za skutečný dogtrek považována akce s délkou trasy minimálně 80 km. Přesto, že to vím, tak i já říkám obecně „jdu na dogtrek“ a myslím tím MID na 40 km. Longaři nechť prominou

A tak pravděpodobně v lednu 2014 nadešel ten pravý čas a já s předstihem vyplnila přihlášku a poslala startovné na MID Po stopách Toulovce
Nadšením jsem strhla i Dana, který souhlasil, že vyrazí z námi, neb treking je mu (narozdíl od všech ostatních psích akcí) poměrně blízký a na různé tůry chodíme běžně. Posláním startovného pro mě příběh Toulovce na pár týdnů skončil. Pořídila jsem si bederní pás a odpružené vodítko a přestala akci řešit.

A pak se přiblížil čtvrtek a nutnost sbalit všechny věci a potom pátek a odjezd směr Lucký vrch Dan mě vyzvedl odpoledne v práci, nakoupili jsme ještě pár drobností (jídlo) a vyrazili jsme. Cesta byla v pohodě a za necelou hodinu jsme už byli na místě. Zatímco jsem šla po cestě vyvenčit a protáhnout Kiru, tak Dan postavil našeho tučňáka a připravil karimatky a spacáky. Kiru jsme chtěli původně nechat v autě, aby byla v klidu, protože v restauraci už i tak bylo spousty psů. Nakonec jsme ji ale vzali s sebou a ona spokojeně a disciplinovaně ležela pod stolem

Vyzvedli jsme si na prezenci ID kartičku, mapku, itinerář a ještě jsme dostali jako pozornost krásné vodítko s nášivkou „po stopách Toulovce“, pár pamlsků pro Kiru a pytlíčky na hov… exkrementy
Pak už následovala pohoda u pivka, meeting ohledně MIDu a poměrně brzy jsme to zabalili a šli zodpovědně spát. Především proto, že jsme toho za týden moc nenaspali a byli jsme dost unavení.

Budíček v šest ráno. Vykopat se z vyhřátého spacáku je, především pro Martinku, problém. A tak jsem se rozlámaná (neb mi Kiruška spinkala v noci střídavě na hlavě, na zádech a na nohou) vyhrabala ze stanu a přemýšlela nad tím, že v takové „formě“ (rozlámaná, neodpočatá a s antibiotiky, o tom, že nemám nic natrénováno ani nemluvím) budu ráda, když to vůbec dojdu. Ono, popravdě bylo už dopředu rozhodnuto, že půjdeme na pohodu, semtam pivečko, polévka, odpočinek…do večera času dost. Jenže to jsem opomněla svou chuť za každou cenu soutěžit a pak se to nějak na trati zvrtlo Když se od nás hned na startu odpojila Markéta s Rafou, kteří to vzali svižným klusem z kopce, tak jsem si říkala, no jako já nejsem blázen, já nepoběžím. V následující minutě už to Kira brala cvalem dolů z kopce a táhla mě za sebou jak špinavé prádlo

Postupně jsme šli krokem méně a méně a časteji jsme volili běh. Nakonec jsme šli rychlou chůzí jen do kopce a z kopce a semtam i rovinku jsme dali klusem. Dala jsem na Danovu radu, že bychom to měli brát šmahem, dokud máme energii, pak už budeme rádi, že to dojdeme, ať už na začátku povalíme nebo ne. Prvních 20 km jsme zvládli za tři hodiny, bez přestávek, voda, ovoce a tatranka za chůze. Jak jsme postupně míjeli účastníky, kteří vystartovali před námi (start byl v rozmezí od 6:30 do 8:30), tak se nás zmocňovala chuť soutěžit. Popravdě pivo a polévku bych jistojistě vyhodila v tomhle tempu. Bohužel výšlapy do kopců mi nejen braly sílu, ale taky hojně namáhaly lýtkové svaly a z kopce jsem to zase dobržďovala stehenními svaly. Až jsem po dvacátem kilometru zjistila, že už nemůžu běžet normálně, ale napůl klusem a napůl hopsáním z kopce za cválající Kirou, kterou jsem byla vlečena.

Krize přišla cca na třicátém kilometru, když už nohy bohužel nesloužily a já pořád chtěla běžet. A tak jsem, blbka, i tak běžela přes bolest (patří mi to, teď mám problém si dojít i na wc), alespoň jak to šlo. A šlo to dost blbě – z kopce mezi kameny, mokrými kořeny stromů, několikrát jsem se po mokrém kameni smekla, či blbě došlápla. Byl to už takový nekoordinovaný běh směrem dolů, země se mi míhala před očima a já se jen modlila, abych včas stoupla na správné místo, to znamená ne na morký kamen, kořen a nebo do výmolu. Poslední 4 km vedly převážně po tvrdém podkladu, až aslfaltu (ale jinak pořadatelům patří velké dík za jinak suprovou trasu, silnici se prostě nikdy úplně nevyhnete), z kopce do kopce, poslední dva km už spíš do kopce na základnu na Lucký vrch. To jsem pomalu už počítala poslední metry a říkala jsem si „Huráá, máme to za sebou, dali jsme to!“ V cíli zapsali náš čas – 7 hodin a 2 minuty, vzali si naši ID kartu a já se roztřesená doplazila za Markétou a Rafou. No, ti běželi jinou ligu – jejich čas byl 5 hodin a 10 minut!! Klobou dolů!!

Potom jsem si tak nějak mimo realitu cucala svoji malinovku a probrala jsem se až u guláše. Frontu na limonádu jsem stála ještě s batohem na zádech a s bederním opaskem a vodítkem v ruce
Kdosi na základně vtipně poznamenal, že to tu vypadá jak v sanatoriu – všichni jsme pajdali a vypadali jsme jako kriplíci nebo hodně staří a nemohoucí senioři

K trase: byla výborně značená, i když jsme jednou špatně odbočili, ale to bylo naší blbostí, že jsme přestali sledovat značky. Vedla převážně po příjemném podkladu, semtam kopec nahoru a kopec dolů, čemuž se asi na vysočině nevyhnete a po rovince by to byla nuda (to řikám teď, včera jsem do každého krpálu funěla jak lokomotiva a tiše skřípala zubama ) Malebná krajina to vše jen umocňovala, krásný les, často podél říčky, většinu trasy jsme šli kupodivu osamoceně. Kouzelné bylo i krásné slunečné, ale chladné ráno a probouzející se krajina zahalená ranní mlhou. Odpoledne kolem 14té hodiny mi poslední dva kilometry už tak úchvatné nepřipadaly 

Organizace: za mě za jedna. Všechno pečlivě připravené, promyšlené, na veterinární kontrole i na startu to šlo rychle (na startu jsme dostali na cestu koláček a panáka výborné domácí slivovice). Výborné zázemí, snídaně v den startu byla připravená už od šesti hodin…

Byl to prostě skvělý zážitek, nadchlo mě to a jsem ráda, že jsem se zůčastnila, že jsme to dali, že Kira je naprosto v pohodě (zbytečně jsem se o ní bála), no, my už trochu hůř

Závěrem, podle neofiko výsledků bychom měli být jedenáctí z 59 účastníků, což u sebe považuju za úspěch. Čekala jsem to tak do třicátého místa

Poděkování patří zejména Petře Pliskové (jedna z organizátorů akce) za trpělivé zodpovídání všech mých všetečných dotazů na fb co se akce týkalo

Dogtrekingu a bolesti zdar! A ja jdu pokračovat v gaučingu