Vánoce s Kirou byly kupodivu těžce pohodové Od malička si našla zálibu v cupovaní malých jehličnatých stromků – „prima“ průprava na vánoční stromek, říkala jsem si. Letos asi budeme poprvé věšet stromeček na strop a ne vsazovat do stojanu (což se Danovi málem povedlo, jelikož špičkou na stromku probodl stropní polystyrenovou kazetu stejně jsou ošklivé a půjdou brzy dolů)

Stromeček jsme nakonec umístili ještě na dřevěný podstavec, ale i tak měl větvičky proklatě nízko. Jaké bylo moje překvapení, když Kira pochodovala po obýváku a tvářila se jako největší king a že stromek tam byl přeci odjakživa
Jediná drobná kolize nastala, když Kira ťukla omylem při focení hlavičkou do skleněné koule, okamžitě ji začla zajímat

Většinu dne jsme strávili u mých rodičů, kde Kiru čekaly nástrahy v podobě táců chlebíčků a cukroví, mé přehodné maminky, která by snesla Kiře i modré z nebe a části příbuzenstva. Kira je však potvora chytrá a moc dobře ví, že co je na stole, to není pro ni, a tak žádný chlebíček ani kousek cukroví se nedostal do jejich spárů. Otázkou je, jak by dopadl obložený konferenční stolek, kdyby zůstala Kira v místnosti sama
Přecpaní chlebíčkama jsme vyrazili na vánoční procházku do blízkého lesa. Mělo to v podstatě jen jednu chybu – do lesa jsme vcházeli za šera Ale bylo jasno a měsíc ten večer svítil jak blázen, takže jsme se nikdo nevymáznul a nevyválel v blátě. No, nedali jsme obvyklé 2 – 3 hodiny, procházku jsme zkrátili na hodinu a promrzlí (tedy jen dvounožci) jsme se těšili domů.

Kira se doma spokojeně natáhla v obýváku a my mohli v klidu připravovat večeři. A když jsme nakonec usedli ke stolu, tak se nám stočila k nohám a spokojeně odpočívala. Fakt zlaté zvíře, říkala jsem si (to jsem tenkrát ještě netušila, co dokáže „vyrobit“ během pár hodin osamění, když jsme v práci, pravděpodobně ze žalu, jak jinak ). Po večeři jsme se pustili do rozbalování dárků, Kira byla naprosto nadšená z gumové pískací hračky ve tvaru kosti (od Danovy mamky), která však vydržela cca 10 minut, než z ní Kira začala systematicky vykousávat malé vystupující kostičky. Den předtím nám malé plyšové zvířátko za asistence našeho malého štěňátka porodilo pískátko

Druhý den nás čekala pro změnu návštěva Danových rodičů – tudíž výlet do Brna. Kira cestovala v kufru v kovové přepravní kleci. Bohužel, klec nebyla ukotvená napevno a jak jsem občas vzala nějakou ostřejší zatáčku, tak to chuděrce asi nedělalo dobře na bříško – přesněji řečeno na žaludek.
Není nad to přivést rodině konečně ukázat štěně – totálně poblité štěně   Aby toho nebylo málo, tak Kirušku čekala ještě koupel podplacená hrstí piškotů. Danova babička vyprala pozvracený pelíšek a pak už bylo dobře. Většinu času jsme příjemně trávili ve světnici povídáním si s babičkou. Na spaní jsme měli připravenou samostatnou a úžasně vytopenou místnost. Ovšem plnou lákadel pro takové štěně. Tudíž byla Kira umístěna i s pelíškem do větší kennelky (kterou jsme vezli s sebou). Ani nepípla, spokojeně zalehla, hlavně, že je s páníčkama. O spokojeném zalehnutí jsem si mohla já nechat zdát. To je tak, když trpíte přehnanou arachnofobií a všude vidíte ty chlupaté nohaté zmetky. A nejhorší na tom je, že v několika málo případech tam skutečně na té zdi sedí! Takže jsem sehrála herecky zdatnou (hodnou nominace na Oskara) scénu „Kterak  s těma hnusnýma odpornýma pavoukama spát nebudu!“. Což bylo vylepšeno scénou „Tak teď už tam nevlezu ani omylem!“. Z druhého konce místnosti jsem prstem ukazovala na troufalého jedince, který visel přímo nad mou postelí a že dokud ho Dan nesundá, tak já tam ani nejdu. Následovala scénka číslo tři:“AAAAaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!!“ – to když pavouk vypadl Danovi z ruky na můj polštář! Nakonec jsem do té postele vlezla, ale i oči jsem se bála otevřít

Následující den jsme navštívili Danovy rodiče v domku na druhé straně vesnice (Kiru jsme předím dostatečně unavili běháním po lese za vesnicí), Kira měla vyjímečně povolen vstup do domku s podmínkou, že nebude pobíhat po celém domě, ale bude u nás.
Mezitím dorazila k babičce další část příbuzenstva s labradorkou Balantýnou. Doufala jsem, že si aspoň s Kirou trochu pohrajou. Naivka. Balantýna vrčela jak vzteklá (nejspíš i byla ) a cenila tesáky na šmrdolící se Kiru, která jasně dávala najevo svou podřízenost, což ve většině případů asi nejspíš nestačí. Tak jsme vzali obě ven před domek, kde už to bylo docela v klidu.
Kira sklidila obdiv nejen za svou originální barvu, ale za to, jak je šikovná a poslušná. Načež ji chtěl každý hladit a muchlovat a do toho se ozývalo z různých koutů „Kirííí, Kiro, pocem, Kiro hop nahoru!“ (to Danův bratranec chtěl učit Kiru skákat na lavici k sobě, což jsem psychicky nevydržela a zábavu mu zatrhla). Jednak nám Kira doma po nábytku neskáče (maximálně po hlavě ) a druhak, stejne netušila co se po ní chce.

Cesta domů se neobešla opět bez „blinkánků“ (to jsou příbuzní tzv. Kakánců – avšak ven vycházejí opačným koncem)
Takže to nebohé štěně mělo spočítané a byl na něj dokonce použit puppy šampón

Takže vánoční svátky jsme přežili v pohodě a bez nehod a újmy na zdraví