Myslela jsem si, že budu nervózní a že nebudu spát.

Spala jsem vcelku normálně. Ráno jsme vyráželi kolem pul osmé a já si spokojeně vezla v kufru pamlsky, obojek, vodítko a fleecovou deku s potiskem psích tlapek
Nervozita zatím nedorazila, většinu cesty jsem strávila s nosem v mapě (bohužel málo podrobné) aneb Ježíšku chceme k Vánocům GPS. Protože jsme několikrát zabloudili a zamotali se, holt ukazatele nejsou všude. Když jsme vjeli do Příbrami, tak se nervozita přeci jen dostavila. Budu brečet, až si budu přebírat Kiru? Jak to stráví Mirka, že odchází do nového domova další prcek? Dostaneme nějaké rady, doporučení, přikázání? Nebude Kira moc brečet a nebude zvracet? Bude v autě v klidu a nebude se nikam sápat?

Konečně už stojíme pře domkem Mirky. Stále mi nedochází, že si fakt odvezu domů štěně – Kiru.
Nejdřív nás hlasitě vítá Katie a Arya a potom Mirka. Dostaneme kávičku a já si sedám k převzetí a vyplnění nezbytných dokumentů a k podpisu smlouvy Dostáváme nejen kupní smlouvu, ale taky europas pro Kiru, doklad o vyšetření očí, ale taky kopie pedigree rodičů, výsledky některých vyšetření a další. Kira s sebou dostala do nového domova pytel granulek, fleecovou deku (kterou v autě kompletně pozvracela, takže z krásné bledě modré je hnusná bledě modro – hnědo poblitá a to i po vyprání) a suprové fleecové přetahovadlo

S prďolama a holkama (Katie a Aryou) jsme vyrazili s Mirkou na procházku, abychom je utahali. Tedy především Kiru. Běhali kolem a prozkoumávali (a ochutnávali) okolí a na zavolání přiběhli pro pamlsek, který dostali, když se způsobně posadili. Byli úžasní!
V autě jsem si položila na klín deku a na deku mi Mirka položila Kiru, rozloučili jsme se a rychle vyrazili k domovu. Hladila jsem Kiru, koukala z okna a po tváři mi tekly slzy – TAK JSEM SE KONEČNĚ DOČKALA.

Po chvíli pozorování Kiry – zrychloval se jí dech, začla slintat a pomlaskávat, mi bylo jasné, co bude následovat. Vyzvracela snad litr odporné hnědé hmoty s kouskama pamlsků, v tu ránu nám bylo jasné, co že to někde venku ochutnala! No, v autě nedýchatelno, řidič se jednu chvíli tvářil, že hodí šavli taky :D  Když Kira vyzvracela ještě pár litříků (přeháním…no ale toaletní papír nám nestačil :D), tak jsem ji položila na suchou část deky dolů k nohám, kde si stejně ještě ublinkla a zbytek cesty byl v pohodě. Tak jsem si tak říkala, že ještě, že má barvu red merle, že ty blinkánky nikdo nepozná Cestou jsme se ještě zastavili u mamky v práci (jeli jsme kolem), chtěla Kiru moc vidět…no přemýšleli jsme, jestli máme jet ukazovat pozvracené a unavené štěně
Nakonec jsme se tam zastavili, maminka byla spokojená a unešená, Kiruška jí oblízala celý obličej, načež Dan suše poznamenal:“No v autě se pozvracela…“ Máma čuchající ke Kiře:“Hmm, smrdí…“ Dan:“No ona sežrala na procházce asi hovno…“  A bylo vymalováno. Ja nechápu, že ten Dan musí být vždycky tak upřímný.

Doma jsme Kirušku hned „vykoupali“ – to znamená napustili asi deset cm vlažné vody a omyli pozvracene tlapky, krček a tlamičku. Ani neprotestovala, holka šikovná Osušili a donesli do obýváku. A začal tiátr. Kira dorážela na zrcadlo a začala šíleně vřeštět a výt – holt je to pro štěndo šok, když se vezme od psí (i dosavadní lidské) rodiny.
Nakonec se uklidnila, lehla si unaveně do pelíšku a unsula

Den to byl náročný, ale stál za to