Když se ohlédnu zpět a projdu si foto galerii, kde byla Kiruška ještě malinký štěník, tak nemohu uvěřit tomu, že to tak rychle uteklo a že s námi Kiruška sdílí domácnost už dva roky.

Když jsem si Kiru přivezla (po téměř rok a půl hledání/čekání na správného australáka), tak jsem měla značně mylné představy o tom, jak snadné bude vychovat/vycvičit jedince tak inteligentního plemene Dodnes se pousměji nad více než pravdivými větami typu: „Víš, jdeš na to dobře a je vidět, že nad tím přemýšlíš, Martino. Problém je ale v tom, že ta Kira přemýšlí taky.“ (Mirka Valterová). „Marti, aussík je opravdu velice inteligentní, ale to neznamená, že je i snadno cvičitelný.“ (Veronika Gesierichová).

První dny byly…no…náročné. První noc Kira probrečela, my jsme si nevěděli rady… Na ohrádku nebo klec se tvářila velice nesouhlasně, připravená hystericky ječet, pokud bychom ji tam náhodou chtěli zavřít. První tři dny nám trvalo, než jsme zjistili, že do klece na podložku chodí Kira výhradně čůrat a ne odpočívat. První tři týdny jsme chodili skoro každé tři hodiny venčit (a to i v noci), ale loužičky a občas i kakánce se nám doma stejně nevyhnuly. Venku měla Kiruška potřebu ochutnávat všechno co našla, takže jsem jí každou procházku tahala z tlamičky papírky, obaly od bonbonů, nedopalky, kamínky a jednou i zaječí bobky (nedopatřením, neb jsem si myslela, že našla zase nějaké neekologické odpadky jiného než biologického původu). Tím nechci říci, že by mi nevadilo, že měla touhu ochutnávat koncové produkty kdejakého zvířátka, ale rozhodně mi to nevadilo tak, abych já měla potřebu jí tyto „věci“ páčit z piraní tlamičky

Cvičení a tríčky nám taky nešly dle představ. Cvičily jsme výhradně samy s averzí na kdejaké psí školičky. Naštěstí jsem „kolem“ (oni byli celkem daleko) sebe měla ty správné lidi, kteří mi s velkou ochotou radili a odpovídali na mé všetečné dotazy (vy víte, moc děkuji). A tak jsem se dostala vlastně k pozitivní výchově psa a posléze k Janě Kořínkové – Zvonkové do Čebína na tábor od A do Z
Upřímně mohu říci, že lepší školy pro mne a mého psa se mi nemohlo dostat. Jela jsem do Čebína s tím, že spoustu věcí už bezvadně umíme. Po dvou dnech jsem pochopila, že umíme toho sice hodně, ale ne úplně správně…A po týdnu jsem odjížděla s obrovskou motivací a nadšením, s hlavou a poznámkovým blokem plných rad, postupů výcviku a popisu jednotlivých kroků toho či onoho.
Zkrátka Čebín se nám stal druhým domovem, dodnes tam pravidelně jezdíme na jednodenní nebo víkendové intenzivní tréninky agility a v létě na týdenní soustředění. Po letošním agi táboře jsem se rozhodla – příští rok pojedeme do Čebína na dva turnusy. Čím víc agi, tím víc radosti
Další velké díky patří členům Agility Sezemice, že nás vzali mezi sebe. Ale největší díky patří mému příteli Danovi za to, že se mnou trpělivě sdílí všechny mé radosti a starosti s Kirou a tréninkem, za to, že s námi stojí v zimě v létě u parkuru a pomáhá, hlásí své postřehy, které mi už mnohokrát pomohly uvědomit si své chyby. A Kirušce za to, že mi trpělivě tyto chyby odpouští a neztrácí chuť a elán do dalšího tréninku.

Letos jsme se poprvé zůčastnili dogtrekků (kategorie MID – cca 40 km) a na podzim prvních dogfrisbee závodů (Super mini distance a Dogdartbee). Obojí jsme si maximálně užili a příští rok se těmto dvěma disciplínám chceme také věnovat. Z treků jsme si odvezli 11. místo z 69 ůčastníků (Po stopách Toulovce), 4/21 (Jednooký Vlk), 4/4 (Bludička Cup – zde jsme ovšem nějaké závodění vzdali, bohužel vetší část trasy vedla po asfaltových silnicích z vesnice do vesnice a to není pro má kolena rozhodně příjemný terén a jsem přesvědčena, že pro pohybový aparát psa tento podklad není to pravé ořechové) a Krajem K. H. Máchy, kde si vyzkoušel roli psovoda Dan a já kvůli nachlazení a pochroumaným kolenům dělala podporu a držela pěsti v cíli. Bylo z toho sedmé místo (celkem Dan ušel 50 km) a účastníků v této kategorii bylo cca 15. Svou premiéru na dogfrisbee závodech si Kira užila s Danem jakožto házečem, protože Dan hází mnohem lépe než já. V mini distance skončili 42. z 85 účastníků a v dogdartbee 35/75. Na první zkušenost se závodním prostředím, myslím, hezké výsledky.

Blížící se zima mi dělá lehce vrásky s tím, jak budeme cvičit, když se vracíme z práce za šera. Nezbývá nám než cvičit jen o víkendu. Na druhou stranu bude více procházek a tak bude Kiruška mít přes zimu volnější program a bude moci načerpat síly do další sezóny, kdy bychom se už rády postavily na start nějakého agility závodu.

Když píši tyto řádky, tak si uvědomuji, co a jak se s příchodem Kiry změnilo. Poznala jsem mnoho nových tváří a někteří z nich jsou mými dobrými přáteli se kterými se pravidelně vídáme na společných akcích. Kira mě naučila velikánské trpělivosti. Stále se učím tomu, že není každý den posvícení a že jednou se daří a jindy prostě ne. Pociťuji velký vděk směrem k mému příteli, který mi se vším hodně pomáhá a k tomu flekatému čtyřnohému stvoření, které se právě rozvaluje po večeři na mém gauči s rozhozenýma nohama alá konkubína

Takže sportu, trpělivosti a nejen australákům zdar!