pondělí 17. 10.

„Prosímtě, Dane, potřebuju, aby si zajel s Kirou v pondělí ráno na progesteron. Mě zrovna ten den z práce nepustí…jedině ještě odpoledne v pondělí.“
„No tak to možná spíš odpoledne, mě se to v pondělí ráno vůbec nehodí…“

No, volala jsem na veterinu a slečna na recepci řekla, že by bylo lepší ráno než odpoledne, že jinak bych musela čekat na výsledky až na další den. Sice jsem věděla, že desátý den od hárání je opravdu brzy…a že dost možná půjdeme na měření ještě jednou…ale pro jistotu jsem trvala na pondělním ránu.
Mě skutečně z práce neuvolnili (kolegyně byla objednaná k lékaři a neměla jsem tudíž záskok), ale Dan si to zařídil v práci a v pondělí ráno (17. 10.) vyrazil s Kirou na veterinární kliniku na změření hladiny progesteronu a určení vhodného období pro krytí.
Všechno zvládli a z veteriny frčeli rovnou do Hradce Králové do Danova zaměstnání. Než se zdržovat odvozem Kirušky domů, si ji Dan mile rád vzal do práce s sebou (smůla byla, že si jí spíše chodili pomuchlat hoši než mladé kolegyňky ).

V práci jsem si odpoledne vzpomněla, že mám volat kolem 15h na výsledky. Prý ten vzorek ještě u sebe nemají. Že zjistí, jak to vypadá v laborce a zavolají mi zpět.
15:45: Zvoní telefon:“Paní Řepová? Volám kvůli tomu progesteronu Vaší fenky…“
„Ano, u telefonu.“ už se nemůžu dočkat výsledků…podle propočtů nám to vychází na odjezd v pátek…ubytko je od pátka volné, chovatelka o nás ví…
„Kolikátý den Vaše fenka hárá?“
„Dnes je to desátý den.“ to je snad jedno ne…říkám si…
„Tak to je fofr…tak to mám pro Vás výbornou zprávu, fenečka je v nejlepším, takže dnes nebo zítra nakrýt. Progesteron je 8,3.
„……….eeeeee……???!!!!…. takže ty další dny by mohlo být pozdě?“ ptám se (malinko v šoku) hloupě.
„No pozdě, to Vám takhle neřeknu, fenka by ty další dny nemusela být už svolná k páření… Takže jestli nemáte problém, tak šup dneska za psem a nakrýt.“
„Hmm, tak to trochu problém mám…“
„Jakto?“
„Pes je v Holandsku….“

Rozloučím se, poděkuju za výsledky… Mozek jede na plné obrátky…šrotuje jak může, ale nějak není schopen vyplodit kloudnou myšlenku… Srdce mi buší…a v první chvíli mě napadá… „Tak to je v pr… to nestihneme…“

16:00: Vřítím se do kanceláře kolegyně o patro výš.
„Co se děje??“
„Průser, musím zítra odjet…do toho Holandska…“
Kolegyně se culí a říká, že jistě…

16:01: Kolegyně pochopila, že to není fór a smích ji také přešel. Mě o 16 minut dřív.
Obvolávám všechny možné kolegy, kteří připadají v úvahu jako záskok (ano, po nedávném snižování stavu zaměstnanců jsem zůstala na svém oddělení sama a poněkud bez zastupitelnosti), telefon nikdo nezvedá – divné, že ve čtyři odpoledne.
Podaří se mi dovolat dvěma kolegyním. Ale pochopitelně se obě omlouvají, že je jim to líto, ale že počítaly, že pojedeme nejdříve ve středu (pro jistotu jsem domlouvala odjezd už ve středu, i když jsem si říkala, že je to brzy) a že bohužel v úterý nemohou. Ani jedna.

16:20: Mozek šrotuje dál, ale tak nějak neurovnaně. Koukáme na sebe s kolegyní jako vrány…a já říkám:“Lenko, já prostě ale jet musím.“
„Jo, já vím…ale jak to udělat…hele já to vezmu prostě za Tebe. Zavolám do ČNB, že příkazy budu skenovat o něco později.“
„Zvládneš to? Sama dvě oddělení??“
„Musím.“

Mám nejlepší kolegyni na světě (po mém příjezdu zpět se přiznala, že to bylo peklo a že příště by poprosila Kirušku o lepší management ).

16:37: Sedím ve vlaku Chrudim – Pce…uhoněná, s nervama v kýbli. Danovi jsem tu „skvělou“ zprávu volala během běhu (super sousloví) na vlak. Patříme mezi pár, který disponuje jen jedním autem a to měl aktuálně Dan kvůli ranní návštěvě veteriny. Tak jsem si střihla sprint na vlak.
S pocitem čirého zoufalství si snažím ve vlaku urovnat myšlenky…co udělat dřív.
Vybrat peníze, směnit peníze na eura, zajistit ubytování v Ústí nad Labem (hodlala jsem dodržet plán, že po práci do Ústí a druhý den ráno zbytek do Holandska), zajistit ubytování v Holandsku a především oznámit chovatelce, že zítra budeme stát u její branky.

Dan mezitím dojel domů, vybral peníze, směnil peníze, vyřídil pojištění pro nás i pojištění pro auto…(mám skvělého manžela).

Komplikace ale střídají komplikace. Pět telefonátů do různých penzionů v Ústí a nikde volno. V pondělí večer, nechápu. Nedaří se mi sehnat telefonní číslo na chovatelku Rustyho (komunikovaly jsme běžně přes email), z Holandska z chatičkové osady (kde jsem spala před třemi lety, když jsem jela s Kirou do Holandska právě na JJ ranch na seminář pasení) přišla odpověď od Berta, že se velmi omlouvají, ale že bohužel mají obsazeno…
Číslo na chovatelku jsem sehnala a tak okamžitě se snažím vyplodit v angličtině o co jde…a že zítra ať nás čeká. Po půl hodině odpověď žádná…došlo mi, že se pravděpodobně bude jednat o pevnou linku, nikoliv o mobilní číslo. Se stoupající nervozitou smolím tedy email.

18:45: Danovi se podařilo sehnat ubytování v nějaké vesnici u Ústí. Přichází odpověď od Anneke (chovatelka Rustyho) začínající slovy…“Oh my god…“  Chápu ji, před pár hodinami jsem si řekla to samé. Pokračující tím, že to nás čeká skutečně dlouhý výlet (900 km), ale že si je jistá, že i kdybychom přijeli o něco později, že to vyjde. S ubytováním, že není problém, že můžeme přespat v přívěsu, který má na pozemku.

20:10: Tankujeme  v Pcích na benzince plnou nádrž, v rychlosti kupuju vodu, nějaké bagety…a taky Speed 8, abychom byli ready při řízení na takovou vzdálenost.
Cesta celkem rychle ubíhá, není už tak velký provoz. Jsem sice mnohem klidnější, ale z představy, že nás čeká zítra 700 km (a dobrých 600 po dálnicích) mi není úplně nejlépe. Řídím sice často a ráda, ale bohužel často potkávám na silnicích…jak to říci slušně. Pitomce.

22:10: Stojíme v pokoji v penzionu. Dan vaří čaj, já chystám večeři pro Kiru. Každý ponořen ve svých myšlenkách. Tu Kiřinu známe – žrádlo žrádlo žrádlo žrádlo!!!! 
Ubytko celkem pěkné, bohužel bez fungujícího topení a disponující krásnou koupelnou a též sprchou, ze které tekl hooodně slabý čůrek vody. Což je celkem protivné, když si potřebujete umýt dlouhé vlasy.
Takový to mohl být poklidný večer…pomyslím si po několikáté.
Zahaleni v peřinách večeříme – nevycházím z údivu, zatím, co jsem si myla vlasy, stihl Dan připravit něco k zakousnutí a ještě připravil mísu plnou ovoce.
„Kde si to vzal?“ druhá stupidní otázka v jednom dni.
„Natrhal asi v sadu vedle…“ baví se. No jasně, někomu to pálilo líp než mě a nezapomněl sbalit jídlo z domova. Což se výborně hodilo a alespoň jsme ho pak nemuseli vyhazovat (ozdobené plísní) po návratu domů.

23:40 – 24:00: Asi někdy v té době jsem usnula. Kupodivu jsem spala až do rána.

úterý 18. 10.

6:30: Budíček. Fuj, venku je tma…a určitě taky zima. Snídáme. Kira svoje maso, my zbytky chleba se sýrem.  Za slabého umělého světla lampičky potichu balíme věci, přemítáme v hlavě, zda máme všechno a procházíme pokoje, zda jsme nic nezapomněli.

8:10: Nastavujeme na navigaci Hoornsterzwaag a vyrážíme směr Německo. Čeká nás něco přes 7 hodin jízdy. Bohužel nepříjemné jízdy, protože když konečně zmizela mlha (hustá tak, že i ptáci museli chodit pěšky), tak se spustil ukázkový liják, který nám dělal společnost téměř po celou cestu přes Německo.
Dresden, Leipzig, Halle – stavujeme se po cestě v McDonaldu (nesnáším tyto řetězce, ale nemáme čas objíždět obchody s potravinama a bloudit mimo dálnice). Dan tvrdí, že se cítí svěží a že bude řídit dál. Pípne sms, Anneke se ptá, kdy budeme na místě. Vypadá to, že kolem 17h bychom mohli být na JJ Ranchci.
Valíme dál – Magdeburg, Hannover, Bremen, Oldenburg, Leer – ještě pár desítek km a jsme v Holandsku. Dál směrem na Groningen a potom Drachten. Potom dolů na Donkerbroek a Hoornsterzwaag.

16:40: Nemůžu tomu uvěřit, navigace ukazuje, že za 200 m jsme u cíle. Hurá! No, kéž by. Stala se nám taková zvláštní věc. Ono totiž existuje město Hoorsterzwaag a město Donkerbroek ve kterém je ulice s názvem Hoornsterzwaag. Takže jsme křižovali Donkerbroek (dodám, že v ještě horším lijáku, než byl ten u Hannoveru) a já zoufale hledala odbočku na JJ Ranch. Věděla jsem, jak ta cesta vypadá (před třemi lety jsem tam byla), ale cesta prostě neexistovala. A tak jsme to zapíchli u nějakého domečku s názvem „Streekcentrum“ a píšu Anneke, že stojíme tady a nemůžeme najít odbočku. A tak jsme se dozvěděli, že stojíme ve vedlejším městě. A že musíme zpátky – cca 4 km.

17:00: Parkujeme u JJ Ranche. Anneke nám jde s úsměvem naproti. Moje obavy ohledně správné domluvy v AJ začínají vzrůstat. Moje angličtina kdysi bývala celkem slušná (alespoň dle výsledků na VŠ), ale potom na mě mávla zpozarohu a šla kamsi do háje. No byli jsme s Danem dvojka – Dan neřešil čas, neřešil ani správnou skladbu věty a povídal a povídal (nutno říci, že mu bylo rozumět), já jsem řešila čas, správnou skladbu věty a tak jsem moc nepovídala Tak všichni víme, proč jsme přijeli a mezinárodní gesto, týkající se krytí, snad každý zná ne? :)))
Ne, to trochu přeháním, domluvili jsme se v pohodě. Dali jsme si krátkou pauzu, odskočili si a přivedli jsme slečnu nevěstu a pana ženicha. Kirunka nabyla dojmu, že jsme jeli 900 km do Holandska proto, aby si mohla hrát s pejskama a pořádně lítat dokola jako pako A tak Rusty stál z výrazem:“Co jste mi to proboha přivezli? No já si počkám, až se vylítáš.“ Zatímco naše tryskomyš nabírala na obrátkách s výrazem:“Jupí jupí, voda, jupí, bláto, jupí, jupí, běhám dokola jako pako, jupí!“

Ale nakonec asi pochopila, že jsme přijeli s úplně jiným záměrem a tak si dala říct. Všechno se povedlo, jak mělo a já jsem si konečně oddychla.
Honily se mi hlavou opravdu všelijaké myšlenky počínaje spaním ve stanu na pastvině mezi kravičkama (ano pro jistotu jsme sbalili všechno – stan, karimatky, spacáky…) přes nehodu po cestě konče strachem, že jedeme pozdě a nebo že Kira si umane, že černá není její oblíbená barva

Anneke nám propůjčila k dispozici přívěs na svém pozemku. Bylo tam všechno, co jsme potřebovali – kuchyňská linka, sprcha, záchod, ložnice. Dojeli jsme si do marketu pro nějaké jídlo. Takže jsme půl hodiny hledali cukr…a další půl hodiny bezmyšlenkovitě házeli do košíku co nás napadlo Hlavně sýry.

19:00: Sedíme v přívěsu u stolu a popíjíme horký čaj a pochutnáváme si na obloženém chlebu a čerstvé zelenině. Pokračujeme šálkem vína (sklenky k dispozici nebyly a opravdu nám to nevadilo), sýry a ovocem. Já připravuji papíry pro Anneke – hlavně nezapomenout nechat podepsat krycí list.

20:00: Sedíme u Anneke, tentokrát se skleničkou vína a povídáme si. Konečně jsem se trochu rozpovídala. Povídáme si – jak jinak – než o psech. Dokonce i Dan se tváří, že ho to zajímá Společnost nám dělá neskutečně skvělá, ale už starší dáma Betsey, nádherný Buster, nejvíc roztomilá Suske a další psi, na kterých mohu oči nechat. Pro mě to nejsou jen psi – vidím v tom tu práci, chov, linii, která se mi moc líbí. Proto jsem neváhala jet těch 900 km. Věřím, že to má smysl.

22:30: Vyvenčili jsme budoucí matku a unavení jsme se zachumlali do spacáků a peřin s pocitem, že máme splněno. Dan s Kirou spali jak nemluvňata…já jsem usnout nemohla, nejspíše pod přívalem myšlenek a úvahami nad stráveným dnem.

středa 19. 10.

Ráno Dan vstal a jako správný muž zatopil (elektrickými kamínky), vyvenčil Kirušku a postavil vodu na čaj. Venku pro změnu lilo a pro změnu opravdu hodně. Bohužel, jak jsme odjeli velmi narychlo, tak jsme si nestihli připravit program na volný den. Od Anneke jsme dostali dobrý tip na farmu, kde prodávají sýry a tak, když polevil trochu déšť, jsme vyrazili. Nakoupili jsme kupu sýrů (a byly fakt výborné!) a po cestě zavítali do malebné menší restaurace na pozdní oběd. Objednali jsme si jídlo a povídali si – chudák Dan – zase o psech :)) Odpoledne nám vylepšila výborná káva po obědě a vyrazili jsme zpět na JJ Ranch. Chtěli jsme vzít ještě Kiru na procházku.
A tak jsme šli 3 km po chodníku, protože – pastvina krávy, ohrada koně, pastvina krávy, ohrada koně, pastvina krávy, pastvina koně… Samozřejmě oplocené na soukromém pozemku. Než jsme konečně našli louku, velkou a neoplocenou. Samozřejmě, že jsme si uvědomovali, že i tady může nastat problém a nějaký statný zemědělec na nás vyběhne s vidlemi, případně nás pořádně prožene John Deerem (pozn.: pro nevesničany – to je traktor :)) )
Kira velkou louku uvítala s nadšením, takže si zopákla své oblíbené číslo „běhám dokola co mi nohy stačí a ano jako pako“. Ale upustila páru a pak si už jen spokojeně poklusávala, sem tam se začuchala. No a pak jsme šli zase 3 km zpátky po tom chodníku
Se západem slunce (který nebyl přes mraky vidět) jsme došli zpátky na ranč, pozorovali jsme na pastvě dva krásné koně, kteří patří Anneke a pomalu se připravovali na zítřejší cestu domů.

čtvrtek 20. 10.

Ráno jsme pro jistotu ještě novomanželům dopřáli chvilku „soukromí“, tedy zopakovali jsme ještě krytí. No a pak už nastal čas sbalit si věci. Odnosili jsme je do auta, včetně Kiry, poklidili jsme přívěs.
A krásný výlet byl u konce. Rozloučili jsme se s Anneke a vyrazili jsme na cestu – tentokrát Hoorsterzwaag – Pardubice na jeden zátah. Cítila jsem se zvláštně, měla jsem samozřejmě radost, že se všechno povedlo, že i přes ten fofr, který jsme měli, jsme to zvládli. Ale cítila jsem i trochu smutek, že opouštíme JJ Ranch. Je to zvlášní místo. Pro nás měšťáky je každý kousek přírody vzácný a Holandsko má prostě svoje kouzlo.

Pak už jen následovala nudná a trochu stresová  a hlavně nekonečná cesta přes Německo. Často se tvořily kolony, směrem na Hannover jsme pojížděli v kolonách skoro 40 minut. Další kolona nastala před Drážďanama, kde jsme ztratili skoro hodinku času. Během cesty jsme opět navštívili můj „oblíbený“ McDonald, snědli mdlý hamburger a vypili výbornou kávu.
S přejezdem přes hranice mezi Německem a ČR se pomalu snášela tma na silnice, přidala se únava a hlad. Posledních 200 km bylo už docela náročných. Těšili jsme se domů, na horkou sprchu a na to, že si zajdeme do naší oblíbené restaurace na pizzu.

20:00: Sedíme v restauraci Garáž, kousek od našeho domu. Nemůžeme uvěřit, kolik jsme toho stihli za takovou chvíli. Těšíme se na štěňátka a vzpomínáme na dojmy z návštěvy, z cesty…Unaveni, ale s úsměvem na rtech popíjíme lahodnou Plzeň a…povídáme si – ano, chudák Dan – o psech Neztichneme, ani, když nám donesou voňavou pizzu.

23:00: Uleháme spokojeni do vlastní postele a nejspíš usínáme jako dřevo, protože já si nevzpomínám, že bych popřála Danovi dobrou noc.

 

Na závěr chci strašně moc poděkovat manželovi (Danovi), který tohle všechno se mnou absolvoval, byl a je mojí největší podporou. A že to bylo opravdu potřeba.
Chci poděkovat všem, kteří mi dali cenné rady ohledně chovu, především kamarádce Alici Jiráskové, která mi pomáhala vybírat psa, studovat rodokmeny a radila jak řešit různé záležitosti okolo plánovaného vrhu.
Také díky Anneke za to, že poskytla skvělého Rustyho jako otce našeho vrhu.
A v nekonečné řadě mojí nejúžasnější Kirušce, která celou tu cestu, pobyt i krytí zvládla s naprostým klidem a bez známky únavy. A včera nás na ultrazvuku nechala nahlédnout na snímky malých štěníků – Kirastíků. Jsou tam!