Cha! Vyhrála jsem 6 lahví Bohemky! Vsadila jsem se totiž s Danem, že klasický tanec není valčík a polka, ale že je to balet. No prohrál chlapec Horší je, že jsem si zas tak moc nepomohla, protože to jde vlastně ze společných peněz

V pátek jsem unikla z práce dřív (15 minut a to bylo keců) a s úsměvem na rtech jsem doklusala bus na hl. nádraží, kde čekal Dan. Pokračovala jsem do Zookruhu pro pár pamlsků pro bafíky a mazala zpátky na nádraží. Sluníčko pořád krásně svítilo (i hřálo), cesta ve dvou ubíhala docela rychle a já už z vlaku vyhlížela Honzu na cvičáku, jelikož nás tam měl vyzvednout. Měl drobet zpoždění, ale neva. Dovezl Reďánka, který se tvářil z auta, že mě sežere, a nechal ho vyběhat za frisbeečkem, což Redymu celkem jde a tváří se, že ho to i baví

Když jsme dorazili do Osečku, tak jsme se přivítali s maminkou Irenou a taky s Ivetou Matzenauerovou a její maminkou. Obdrželi jsme jako welcome drink lahváče od Honzy a šli prozkoumat zahradu za jeho doprovodu. Bavili jsme se také nad tím, jak všemožnými jmény se dá volat na psa (nicméně pro jejich nepublikovatelnost je úvádět nebudu :)). Pokračovali jsme kávičkou uvnitř a já po očku pokukovala po ikonách jako jsou Ivetiny borderky Jimík a Ricky a švitořila jsem Danovi do ucha, ať se podívá, jak jsou to krásné borderky a jestli by nechtěl náhodou borderku (v překladu: Nemohla bych si k australákovi pořídit ještě borderku?). Přípravy byly v plném proudu, stříhaly se vlasy, strojilo se da šatů, dveře od koupelny se netrhly.

Konečně jsme dorazili do hospůdky, kde se konal ples. Nějaký fešák prodával lístky v předsálí, tak Dan pro jeden pár vyrazil. Koukám, jak platí a vypadlo ze mě šokovaně:“Ty jo, to je Honza, ja ho nepoznala“ (ne že by byl normálně Honza bez obleku ošklivý, ale bežně tak oháknutý po parkuru neběhá a já neměla brýle :))

Neuváženě jsem si objednala colu (zatímco ostatní normální lidé pivo) a jelikož si mě Iveta měřila pohledem a nakonec i slovy:“Co to piješ za žbrndu, dej si pivo“, tak jsem do sebe rychle vyklopila bublinky a hlásila se taky o pivko. Což mělo za následek to, že těsně před začátkem vystoupení mažoretek jsem se prodírala mezi diváky a hledala toaletu. Mažoretky jsem stihla, bylo to hezké vystoupení a holčičky šikovné. Následoval Dog dancing v podání sheltií Jamieho a Oryho a jack russelky Maličké. V tu chvíli jsem si uvědomovala, jak je báječné být v takovém světě mezi fajn lidmi.

Po skončení vystoupení jsme vyrazili k baru na panáčka, kde mě poněkud šokovaly ceny (a světe div se, směrem dolů a ne nahoru). Ira nám objednala 4 Berentzeny, Dan si poručil Tullamorku a barmanka nám to spočítala:“65 korun.“ Přemýšlela jsem, proč účtuje tu Tullamorku zvlášť. Špatně, byla to cena za všechny panáky Tak jsme si ťukli a zase vyrazili do sálu. Jelikož hrála kapela docela obstojně (děsila jsem se valčíku nebo polky, ne, dechovka mi opravdu nic neříká), tak jsme usrkli pivko a vyrazili na plac. Postupně jsem se rozdováděla natolik, že jsem hopsala s rukama nad hlavou a řvala s Kabátama nebo se Třema sestrama (to jsou ty v tom kosočtverci, jak si to pořád pletu a při pohledu na jejich logo chci říci, že se jmenují Tři (č)íči, nikoliv sestry).

Těšilo mě, když občas někdo z rodiny Kadlecových prohlásil, že patřím k nim do rodiny.

Před půlnocí jsme se vrátili ke stolu a nakupovali lístky na tombolu.  Jestlipak taky něco vyhraju a něco rozumného a ne jako posledně na vlastním maturitním plese – pytel cementu).  Narovnala jsem si před sebe lístky a pozorně poslouchala. Cen bylo opravdu mnoho. Každý si asi dělal zálusk na hlavní cenu, což byly 3 pobyty v Chorvatsku (no nezlobila bych se, kdybych jeden vyhrála, ale na léto už máme jiné plány, takže bych s ním potěšila spíš mamku). Tombola začala, typicky nic, jako obvykle. Za chvíli mě Dan tahal za rukáv, že moje číslo 33 vyhrává. Odnášela jsem si jako výhru větrák (s patřičnou důležitostí) a nechápala, proč se tomu Irena s Honzou tak smějí. Později, když Honza objímal větrák, který byl usazen na židli vedle něho a smutným pohledem upřeným na půllitru se zbytkem piva prohlásil, že se s ním bude těžko loučit (s větrákem, i když s pivem asi taky :)) jsem nechápala už vůbec. Větrák je prima, bude se hodit, v létě v tom podkrovním bytečku budeme umírat horkem, ale že by to byla pro Kadlecovy taková ztráta, že jsme vyhráli větrák (vždyť říkám, že by mi stačilo to Chorvatsko :)). Načež mi bylo vysvětleno jak se věci mají. Větrák byl v tombole už asi potřetí, protože ho vždy vyhrál zpátky někdo z rodiny. A jak jsem zmínila výše, občas slýchávám, že patřím do rodiny (což mě moc těší) a proto Honza s Irenou při losování bublali smíchy, když viděli, že větrák zase vyhrál někdo z „rodiny“. Nicméně, mají smůlu, já větrák nedám Takže pro ty, kteří by měli případně zálusk – MŮJ větrák v příští tombole už nebude!

Ještě jsem taky dostala od maminky Ireny krásnou palmu (Iri, snažím se jí zalévat, aby neumřela). Uschovala jsem si věci do šatny a mířila s Danem, s Irčou a její maminkou ke vchodu, kde čekala Síma s Radkem a odvoz. Síma se nás snažila okamžitě vtáhnout do auta, ale já měla trochu problém s tím, že všechny naše osobní věci jsou o půl km dál v jiném autě. Nicméně Simona si stála na svém, že nám všechno doma půjčí, že nic nepotřebujeme. Zděsila jsem se, při představě, jak si „půjčuji“ ráno od Simony antikoncepční pilulku, načež jsem na otázku Ireny, zda máme v tom autě něco důležitého bez rozmyslu zahlásila, že ano, že já tam mám antikoncepci! Působilo to vskutku luxusně (jistě všichni přítomní pochopili, že mi šlo jen o to, aby si tu piluli vzala včas! :D).

Cestou se nás snažila Simona marně přesvědčit, že australáci jsou tupí a že jestli bychom nechtěli náhodou dobrmánka (ne, nechtěli, nemám tolik dvacek, dobrmani totiž fungují na dvacetikoruny) Dostali jsme k dispozici prima podkrovní pokojíček s postelí a nic nám nebránilo, abychom padli do bezvědomí. Simona jako hostitelka nám dala ještě dobrou radu:“Kdybyste cokoliv potřebovali, tak jsme vedle v ložnici, tak zaklepejte, ale nevcházejte, ony by to dobrmanky mohly pochopit po svém (ne, nechci dobrmana), jsou tam s námi Dan si vzal zřejmě Simoninu radu velmi k srdci a začal se ptát:“A co když budu potřebovat na záchod?“ Nechápavě jsme na něj zírali. „No, když tam budou ty dobrmanky, aby po mě nevystartovaly…“ Vybuchla jsem smíchy:“Miláčku, ony budou v ložnici se Simonou a Radkem, ne venku za dveřmi tohohle pokoje…“ Nechápala jsem jen, jak si mohl myslet, že by si něčím pomohl, kdyby klepal na dveře uvnitř našeho pokojíku

Padli jsme do postelí a já se těšila na zítřek, kdy nás čekal trénink agi s Ivetou Matzenauerovou.