Na mistrovství v Opatovicích jsem se opravdu moc těšila. Jednak proto, že termín v polovině května dával naděje na hezké počasí (to jsem se tedy šeredně spletla), potom proto, že to máme kousek (vlakem 4 zastávky do Čeperky na cestě mezi Pardubicemi a Hradcem Králové) a také proto, že podle startovní listiny to vypadalo na slušný počet Australských ovčáků.

Ráno jsem odjížděla s příjemným pocitem. Předpověď počasí vyhrožovala nízkými teplotami kolem 10ti stupňů Celsia a déšť – nám však svítilo sluníčko, v batohu jsme měli termosky s čajem i kávou a dobrou náladu s sebou. Na nádraží nebylo času nazbyt, takže jsem mazala rychle pro lístky. Jako naschvál – otevřená jedna pokladna a zdržovačka. Slečna předemnou se vyptávala na spoje, rozmýšlela jaký lístek přesně koupit a já začínala koulet očima. Když už jsem měla sto chutí slečnu popohnat  (protože vlak měl odjezd za pár minut), tak se na mě otočila s milým úsměvem:“ Prosím vás, nemáte korunu na půjčení?“ „A vy mi tu korunu jako vrátíte jo?“ „No jistě“. Dala bych jí klidně korun i deset, jen kdyby už vypadla od té pokladny. Konečně mám v rukou lístky a pádím k Danovi a volám ať utíká. Nechápavě na mě kouká a hlásí, že máme čas. Ne, určitě nemáme, strávila jsem u té pokladny moc času. Tak běžíme, vkládám jízdenky do peněženky a skáčeme do vlaku. No, opravdu jsme měli ještě 2 minuty čas. Paráda, vypadá to na super den.
Moje nálada klesá  na bod mrazu ve chvíli, kdy zjišťuji, že nemám peněženku. S tím spojená absence dokladů a slušné peněžité částky. Průvodčí (dnes jsem v šoku podruhé) ochotně volá do Pardubic, ať se podívají po peněžence, jestli například nespadla do kolejiště. Je mi jasné, že na nádraží prostě není. V Čeperce mi začíná docházet, že to není fakt vtipné, a cestou k agility parkuru přemýšlím co dál. Sice mi radostí zaplesá srdce nad každým australákem, kterého potkávám, ale náladu na závody zrovna nemám. Odchytla jsem Irču Kadlecovou, paničku Izzy (stála u prezentace s majitelem Muffa) a vysvětluji co se stalo a že můžu pozdravit známé a jet domů. Ostatní mě logicky přesvědčují, že v neděli nic nevyřeším, ať obvolám příslušné instituce kvůli dokladům a zůstanu.
A tak nakonec zůstávám, hlásím Danovi který australák (případně páníček) je který a vtipkuju nad ztrátou peněženky. No co, stalo se, nemá smysl brečet. I to počasí se začne kazit, 10 stupňů s bídou, sluníčko občas prosvitne mezi mraky a fouká studený vítr. Sleduju zčásti dění na parkuru, přítomné australáky a bavím se s přáteli. Nemůžu si nevšimnout, že je velké množství soutěžících, kteří se v závodu diskvalifikují a nedokončí. Vypadá to, že parkur je opravdu těžký.
Fandíme přátelům, tedy Izzince, Trey, Kiddovi, Tiffany, Muffovi, Yukimu, Arye, Katie, Connie, Irisce a Mie. Střídavě se nám daří i nedaří. Izzy je rychlá, ale parkur je pro ni náročný a tak končí s dis ve třech bězích.

Dan nevypadal zrovna nadšeně, evidentně se nudil a nerad přiznával, že je mu zima a že asi pojede domů. No co, má to kousek, nemůžu ho držet. I když mě to mrzí, ale chápu, že každého nemůže bavit nekonečné tlachání o psech, o psech a o agility. Navíc, když tomu dotyčný nerozumí. Jen ta peněženka, kdyby se neztratila. To není možné, měla jsem ji v ruce a pak jsem ji musela buď dát Danovi a nebo do kapsy. Nemohl mi ji někdo ukrást? Nechce se mi tomu pořád uvěřit a ptám se znovu Dana, jestli pořádně prohledal batoh.
Vyslala jsem Dana, ať si jde koupit aspoň něco pro zahřátí (k jídlu) a s pohledem upřeným na parkur lovím z batohu svačinu. Hrklo ve mě, nahmatala jsem totiž něco, co mohlo být podobné mé peněžence a opravdu se bojím vytáhnout ruku z batohu… Moje peněženka! Dodnes nechápu, jak je možné, že Dan byl přesvědčený, že peněženku jsem mu rozhodně nedala a že ji v batohu nenašel, přesto, že ten batoh několikrát prohledal. Překvapilo mě, jak měli všichni přítomní upřímnou radost, že se peněženka našla.

Dan odjel domů a já dostávám veledůležitý úkol – dovést Martině Trey k parkuru, kde si ji po ukončení prohlídky převezme. No, Kidd na mě nekoukal s největší důvěrou, když jsem otvírala kennelku, abych „vylovila“ Trey, která ji s ním sdílela. Trey, ač na vodítku, pelášila dolů k parkuru, moc dobře věděla, že tam najde paničku. Chvíli jsme na Martinu s Trey čekaly a ona způsobně seděla u levé nohy (Trey pochopitelně ) a čekala, až si ji panička vyzvedne. Ano, přiznávám, že mám pro Trey slabost, je to prostě úžasná fenka ve všech směrech. Pak bylo ještě potřeba přivést Kidda a já jsem měla radost, že mi byl svěřen další pes I Kidd poslouchá a nemá nejmenší problém s povelem „Ke mě“ nebo „Sedni“. Takže následuje pohlazení a pochválení:“Tak je hodný, šikulka si, počkáme na paničku“, které je, dle mého, Kiddovi někde u špičky ocasu

Po předání Kidda musím bohužel pospíchat na vlak. Závody jsou u konce. Neuvidím sice slavnostní vyhlášení vítězů (a ani netuším kdo má jaké výsledky), ale další spoj jede témeř za 2,5 hodiny a to by parkur dávno zel prázdnotou.

Doma jsem s uspokojením prohlásila den za úspěšný, peněženka se našla, počasí mohlo být mnohem horší (no, i lepší), poznala jsem další prima lidi od australáčků a strávila jsem fajn den ve společnosti lidí stejné krevní skupiny.
Takže všem díky za další příjemně strávený den

Dodatečně MUSÍM uvést výsledky, kdo že je vlastně Mistrem ČR australských ovčáků v agility?

Mistrem ČR australských ovčáků v agility se stal Kidd (And I Want … Diandra) s Martinou Hodkovou a obhájili tak titul z loňského roku.  Trey (Lost Creek Diandra Tracy) vybojovala druhé místo a titul Vícemistr. Gratulujeme!

Fotky naleznete ZDE.

Kompletní výsledky jsou ZDE.