„Zítra ráno v šest…“ jak zpívá Jarek Nohavica
Naštestí nás nikdo ke zdi nepostavil, ale vyrazili jsme na návštěvu za štěňátkama do CHS Valkar k Mirce Valterové – konečně!
První co mě doslova praštilo přes nos bylo neskutečné chladno a námraza na autech (fuj, doufám, že v pondělí nebudu muset námrazu škrábat ze skel auta já). Netrpělivě jsme čekali na příjezd MHD, z mého pohledu s narůstající nervozitou, protože autobus měl zpoždění a pořád nejel. Pohled na hodinky a padlo rozhodnutí, že běžíme na opačnou stranu sídliště na jinou zastávku. Ať jsem v hlavě počítala jakkoliv, vždycky mi z toho vyšly dvě (!) minuty na cestu ze zastávky MHD na perón na vlakovém nádraží. Trošku nedostačující.

Stihli jsme to za minutu, ani nevím jak. Jen si vzpomínám, že jsem měla pocit, že vysmrkám i plíce (mé tělo je sužováno už 7 dní příšernou rýmou). Samozřejmě bychom to stihli i normální pohodovou chůzí, vlak měl „nečekaně“ zpoždění. Hodinka cesty do Prahy, přejezd metrem na Knížecí a busem do Příbrami. Před devátou jsme byli na místě. Pochodovali jsme chladným ránem do ulice Mixova a já se nemohla dočkat, až konečně uvidím štěňátka, až si je pochovám a taky až uvidím Katie a Aryu (Dana jsem pro jistotu poučila, že maminka štěňátek je Ketka – „ta flekatá“ a že Arya je šampiónka, neb byla zvolena jako Nejlepší fena klubové výstavy KCHBO pro rok 2012, krom jiného tedy). Chvíli po zazvonění se přiřítily k vrátkům obě a štěkaly jak o život Přívítali jsme se s Mirkou, vyfasovali papuče a pak už jsme byli vpuštěni do tepla kuchyně mezi 11 chundelatých válečků doplněných o maminku Katie a tetu Aryu Byla jsem jako Alenka v říši divů a do očí se mi tlačily slzy – konečně JE vidím, a jedno z nich bude konečně MOJE (tady nutno podotknout, že na australčí štěňátko čekám už nějaký ten pátek, spíš měsíc – přesně asi 16 měsíců )

Raubíři byli zrovna po jídle, takže postupně „odpadávali“, i když většina z nich měla cestu do říše spánku beztak přes naši náruč. Byli neuvěřitelní. Naživo jsem viděla pouze dva vrhy australáčků někdy v létě, ale tihle mě dostávali, krásně vybarvení, komunikativní, umazlení a když bylo potřeba, tak dostatečně drsní na smeták, míček, fleesovou deku, ségru nebo bráchu či na jinou hračku Tu jedno štěňátko vrčelo na smeták a s přískoky a odskoky se ho snažilo donutit ke hře (ale ten blbý smeták pořád nic), případně udělalo výpad zoubkama na štětiny smetáku, tu další mordovalo fleesovou deku, ale s jakou vervou! Jiné vraždilo kobereček v pelíšku a odtáhlo ho na opačný konec ohrádky, další pohlavkovalo míček a zároveň cupovalo uzlík, případně dělalo vražedné výpady na právě usínajícího brášku. A jak umí porádně vrčet Byla jsem vážně překvapená, že tak malá štěňátka mají takový zájem o hru (bylo jim přesně 29 dní) a s takovou vervou a jako bonus překrásné barvičky

Čas je však neúprosný a tak po „chvilce“ (několika hodinách) přišlo loučení. Které mi naštěstí ulehčoval fakt, že se ještě 29 krát vyspím a pro jednu malou princeznu si pojedeme ) Pro kterou? Nechte se překvapit aneb 11. listopadu je ten velký den, kdy k nám přibyde další člen domácnosti – naše dlouho očekávaná DAIKIRA VALKAR

 

Malá ukázka fotek z návštevy CHS Valkar