Čebín…před rokem jsem o téhle malé vesničce ani nevěděla, že existuje. Dneska je to pro mě střed ve vesmíru co se týká pozitivního přístupu ke zvířatům, agility na vrcholové úrovni a především fajn lidí, kteří smýšlejí stejně jako já, kteří mají stejné zájmy a stejný cíl – běhat dokola po parkuru se psem jako šílenci

Vloni jsem se do Čebína dostala poprvé – v srpnu na týdenní tábor od A do Z. Chtěla jsem spojit agility s pozitivkou a přátelé mi poradili právě výcvikové středisko Amonra jež provozuje MVDr. Martina Magnoli Klimešová a působí zde v roli instruktorky šikovná Janča Kořínková.

Minulý rok jsme se toho na týdenním táboře s Kirou opravdu hodně naučily, ale také jsme zjistily, že pozitivka není zrovna jednoduchá „věc“ a než vyběhneme poprvé na parkur, tak to bude dlouhá cesta. A od té doby jezdíme do Čebína pravidelně na všechny jednodenní intenzivní tréninky agi a semtam i na nějakou víkendovku. Druhá polovina letošního května a začátek června byl opravdu ve znamení agility v Čebíně.

Na letošní tábor jsem se opravdu moc těšila, věděla jsem do čeho jdeme, co nás čeká, s Kirou jsme poslední dvě intenzivky zapracovaly co to šlo (cvičíme samozřejmě i doma – před panelákem) a byl před námi týden plný nových věcí, což pro nás znamenalo, že se posuneme zase o kousek dál.

Stejně jako vloni, tak i letos si vzal Dan dovolenou a vyrazil se mnou. Já do Čebína a on do Veverských Knínic, kde má rodinu (Čebín a Knínice jsou od sebe cca 20 km). Převážnou většinu tábora bohužel panovalo příšerné tropické vedro a lehce se ochladilo až ve druhé polovině týdne. Po příjezdu jsme se zabydlely s kamarádkou Jančou Šimerdovou (je taky z Pardubic, ale paradoxně jsme se poznaly právě vloni v Čebíně) v pokoji v hlavní budově, proběhla menší seznamovačka s ostatními a vyrazilo se na parkur. Zatímco ostatní pokročilejší účastníci pilovali již různé sekvence, my s Kirou jsme se věnovaly především jednotlivým překážkám. První blok v pondělí večer byl pro nás ve znamení áčka. Týden před táborem na něm měla Kira premiéru na jedné z intenzivek a tak jsme to chtěly zopáknout a vyladit. Kiře jde áčko opravdu luxusně, už napoprvé nám předvedla, že to pro ni nic není a krásně skákala přes vrchol áčka a dvěma skoky seběhla dolů jak profík, přičemž druhý skok jí vycházel přesně na zónu. Teď musíme vyladit různé náběhy z různých úhlů, různé překážky před a za situace, kdy stojím a vypustím ji vpřed nebo běžím naplno s ní – v tomto případě má tendence se katapultovat na vrcholu áčka, jedním skokem zdolat zadní stranu (sice vychází na zónu) a za překážkou lehce poupravit terén Což samozřejmě nechceme, žádoucí je zdolání zadní stěny dvěma skoky (a bez povrchové úpravy terénu).

Pak následovala večeře a posezení u vínka/piva a příjemný pokec s ostaními. Musím říct, že letos to bylo opravdu komorní (8-9 účastníků) a všichni jsme si sedli a byla z nás dobrá parta

Druhý den jsme jeli (tak to bylo celý týden) tři bloky. Procházela jsem si parkur s ostatními a tvořila nákres vytuněný připsanými povely u některých překážek. Kiru čekal nácvik povelu Hóp a Šaša na vlásence o dvou skočkách. Cha, ten pes tomu rozumí víc než já. Reagovala výborně na pro nás známé Hóp a i neznámé Šaša Prostě je to šikulka snaživá. V dalším bloku jsme procvičovaly kladinu – tedy target na zastavovanou kladinu – two on two off. Tady nastal problém – dokud jsem cvičila na targetu (doma v paneláku, venku na sídlišti, v Čebíně – bez povelu, tak Kira zvládala two on two off moc hezky, jakmile jsem ale přidala povel, tak byla zmatená a nechápala o co jde. Nicméně během tábora jsme to doladily (například šla skočku na Hóp a zpět two on two off na bedýnce. Na skočce ji narostla chuť i drive, ale byla schopná na bedýnce zastavit. Další potíž nastala ve chvíli, kdy jsem ji vyslala samotnou a já zůstala stát na místě. V téhle fázi si byla nejistá (což bývá ve vetšině případů, pokud je pes vyslán bez psovoda) a občas zastavila na bedýnce předními a až poté ji přelezla a zůstala stát zadními na bedýnce. Co jsme ale odbouraly a je super je to, že po zastavení (zadní nahoře) na bedýnce se už po mě neotáčí a kouká před sebe na hračku a čeká na uvolňovací povel OK! A Drž! Pak nás čekal nácvik kruhu. Tak jak to již v Čebíně bývá, bez navádění, bez povelu a hlavně postupně. Takže postavená pneumatika na zemi a čekali jsme co Kira vymyslí. Proběhla skrz. Když to tak udělala několikrát, tak jsme pneumatiku postupně dávali výš od země. Nakonec do stojanů na regulátory. A hračku do jiného úhlu, tak aby bylo jasné, že pes nejde po hračce přímou čarou, ale nejdříve zdolá překážku a pak jde pro hračku. Na skutečný kruh jsme se zatím nedostaly, bylo potřeba pilovat jiné věci. Ale doladíme příště.

Postupně nás čekala ještě houpačka, dálka, kratší sekvence e a trénink vedoucí k tomu, aby pes si uměl najít na parkuru překážku pouze na povel a bez gesta. Bylo jasně vidět, že většina psů se logicky řídí gesty a pohybem těla psovoda než konkrétními slovy.

Ve středu za mnou přijel Dan (tedy krom pátku byl v Čebíně každý den) a vyrazili jsme přes „polední“ pauzu na výlet. Pauza byla většinou od 13h do 17h. Ale protože nás bylo poměrně málo a bylo příšerné vedro, tak jsme na parkur šli až po šesté večer a psi mezitím odpočívali v budově, kde byla jakž takž snesitelná teplota. Kousek od Čebína v Kuřimi je nově zrekonstruovaný aquapark a wellness – to byl náš cíl. Musím říct, že to bylo parádní odreagování, především na tobogánu jsme řádili jak malé děti. Ale marná nebyla ani luxusní prostorná výřivka ve vnitřní části aquaparku.

Čtvrtek, jsme v půlce tabora Pejsi si jen lehce soutěžně zaběhli kratší parkur a po celý den měli pak volno a odpočívali. Tak čvrtek byl pro mě ve znamení potupy, ale totální Nejdřív Janča postavila parkur přes celý plac. S tím, že půjdeme jako závod. Různé překážky byly obodované určitým počtem bodů, vítězem byl ten, kdo nasbíral co nejvíce bodů. Ovšem tomu předcházelo to, že dráhu jste si museli sami vymyslet. Limit na projití a vymyšlení dráhy bylo deset minut. Za tu dobu jsem sice kupodivu vymyslela (ono je to vážně těžké, když jste neběhající a z překážek máte hotové vlastně jen tunely a skočky) trasu parkuru o deseti překážkách, ale to bylo asi tak všechno Musím, ale říct, že technicky to bylo vymyšlené a obodované tak, aby i slabší týmy („začouni“) měli možnost bodovat No, my jsme zabodovaly s Kirou
Skočka na hóp, tunel, tunel, skočka (klopení ramene), skočka vpřed, tunel, tunel, skočka na hóp a na závěr ještě dva tunely. Z tunelu Kira vyletěla jak raketa, takže skočku, která byla bokem prostě minula, možná kdybych volala, tak by se otočila a podařilo by se mi jí na skočku stočit, druhou shodila a zbytek už OK. No, ale takový neučesaný běh to byl :))
To nebylo ještě nic proti tomu, když Janča postavila parkur o cca 22 překážkách, dala nám šest minut na prohlídku a sebrala čísla. My jsme si měli zapamatovat dráhu a pořadí překážek a v co nejkratším čase proběhnout dráhu a dotknout se každé překážky… Mno, první jsem  nechtěně minula…a tím bych asi skončila Při druhém pokusu (jiný parkur samozřejmě) jsem se dostala správně aspoň do poloviny parkuru :)) Poslední  soutěž mi byla nejsympatičtější – měli jsme na (zase jiné) dráze najít osm typických povelů pro překonání překážek a zároveň u každé překážky řict o jaký povel se jedná. Z 15ti jsem správně určila 14 a našla všechny „povely“.

A právě včas přijel Dan, aby mě vyzvednul a odvezl do Brna Kde jsme byli pozvaní na výbornou večeři od kamaráda Michala, lahodnou whiskey a okružní jízdu po Brně s cílem (a pár petkami Sentického Kvasaru) na hradbách Petrova. Pouť jsme zakončili Morganem v šermířské hospodě Šutr Přespali jsme u kamaráda a Dan mě ráno odvezl zase do Čebína. O Kirušku se mi postarala Janča Šimerdová – děkuji (ať si holky zvykají, v září jde Kiruška na týden k tetě na prázdniny ).

Pátek se nám moc nedařil, snažila jsem se asi procvičovat moc věcí najednou a Kiruška z toho byla zmatená a možná byla unavená. V sobotu jsme ale všechno zase vylepšily – skokovku a kladinu. Akorát krátká sekvence na parkuru nám moc nešla. Kira po nacvičování jednotlivých překážek byla jak utržená z řetězu, když zjistila, že „sranda“ překážek je víc a ne jedna jako tomu tak bylo celý tábor, tak byla jak neřízená střela. No, sekvence taky vypilujeme.

Večer předposlední den tábora jsme se dostaly konečně na kladinu. Do té doby jsme nacvičovaly jen na targetu. S „výkonem“ na kladině jsem byla spokojená, krásné two on two off, koukala před sebe a na povel OK vyrazila pro hračku. Poslední blok (v neděli před odjezdem) jsme věnovaly houpačce. Bylo vidět, že Kira už začínala být unavená. Fungovala hezky celý tábor, učila se samé nové věci, makala i v těch příšených vedrech… a tady nechápala co se od ní žádá. Nechala jsem ji dojít do poloviny houpačky, kde jsem ji zastavila. Cílem bylo, aby udělala  ještě jeden potřebný krok a sama si svojí vahou překlopila houpačku dolů. Žádný zběsilý úprk dolů, ale prostě v klidu, nechat ji, až to vymyslí. No, byla z toho trošku vykulená, když se prkno propadlo dolů a „prásklo“ o zem. S posledními pokusy jsem byla už spokojená. Byla na houpačce podruhé v životě

Co se akce jako takové týká, byla jsem nadmíru spokojená a určitě i všichni ostatní. Výborný program, dobře promyšlený trénink, možnost procvičit si to, co jsme potřebovali nebo si přáli, Janička se každému věnovala pečlivě a individuálně a hlavně dávala dobré rady a trénink vedla opravdu systematicky.
Zázemí parádní, ubytko, hlavní místnost, samozřejmě sprchy a wc. Někteří volili dobrudružnější způsob a spali venku ve stanu
Výborné jídlo, Jitčiny famózní pomazánky a na závěr moje oblíbená rajská s masovými kuličkami Fungující kantýna s nejduležitějšími věcmi jako je pivo, čokoládové tyčky, mražená káva, horká káva, zmrzka, atd. A taky nějaké pamlsky pro pejsky
Večery jsme trávili u táboráku nebo jen venku (první dní bylo venku opravdu teplo i večer) při vínku či uvnitř v budově.

Na závěr se všichni pejsci, kteří byli na táboře,  podroboli chiropraxi, což bylo velmi prospěšné, jelikož se u každého z nich našel, byť nepatrný, problém. Děkujeme Helče Enenkelové

Odjezd byl tak trochu ve znamení smutku, alespoň v mém případě. Strašně to uteklo Velmi nerada jsem se loučila se skvělými lidmi a nerada opouštěla areál. Vždyť to byl týden plný zážitků, zábavy, práce, někdy se dařilo více, někdy méně…Pro mnohé z nás byl Čebín pro tento týden domovem…

Zabalili jsme věci, naložili do auta hromadu krámů (zasvěcení vědí), Kirušku, nasedli, zabouchli dveře a vyrazili. Čebín zůstal za námi…ale jen počtem kilometrů, protože ještě dlouho budeme vzpomínat na prima prázdniny v Amonře