Mno…jak bych začla…

Jelikož jsem díky agility intenzivce vynechala MID Fryštáka, tak jsem se těšila, že si dám do těla na Bludička MID Cupu. Konkurence nebyla velká, tak jako na ostatních MIDech, tak jsem si slibovala nějaký lepší výsledek.

Jedna z kamarádek mě varovala, že loni byla trasa skoro samý asfalt, ale říkala jsem si, že si nenechám zkazit chuť a že to třeba bude letos jinak.

V pátek navečer jsme vyrazili s Danem a Kirou do Velkého Meziříčí do hostelu Areál zdraví – můžu doporučit. Krásné, nové, příjemná obsluha a velmi ochotná, čisto a za noc krásných 250 Kč (díky Ájo za doporučení). Dorazili jsme (utahaní z práce po celém týdnu) do hostelu, ubytovali se, dali si na baru pivo a objednali si dovoz pizzy a zeleninového salátu a zapadli jsme do pelechu. Kira spokojeně chrněla v kleci, Dan taky spokojeně spal, jen já ne a ne usnout. Zdály se mi prapodivné sny, bolel mě žaludek (celý týden jsem zápasila se střevními potížemi)…až velmi pozdě se mi podařilo usnout.

Ráno jsme si dali zdravou snídani, musli a jogurt. Na minulém treku jsme si před závodem dali míchaná vejce. No evidentně byla lepší. Protože já bezprostředně po snězení jogurtu letěla na onu místnost. Fajn, jestli budu mít sr*čku celých 40 km, tak to nebude mít chybu! No, nebylo mi dobře.

Náladu mi ale spravili kamarádi „Šňupkovi“, kteří tentokrát zapůjčili svého psa (Kirušky bráchu) Danovi, aby si taky zazávodil. Tímto děkujeme
Dostala jsem hned dva přípravky na průjem, s sebou jsem měla ještě ibalgin, kvalitní běžeckou obuv a nové bandáže na kolena – líp jsem vybavená být nemohla a taky nikdy předtím nebyla. Vyzvedli jsme si mapku a itinerář, Dan si přikurtoval k bederáku Šnupu a vyrazili jsme.

Mapka – bohužel se z ní toho moc vyčíst nedalo, kdo měl navigaci, tak ten vyhrál (a to doslova). Byli jsme upozorněni, že ve dvou vesnicích je možné si dát občerstvení a doplnit zásoby vody. S radostí jsme vyběhli od startu plni elánu. Zádrhel nastal už na 6tém km, kde jsme my a později vítězka MIDu přemýšleli zda odbočit už tady nebo až támhle – počet km nesouhlasil s počtem uvedeným v itineráři. Ale tak vidím značku, že, takže jdu. Později jsme se chvíli vítězce dívali na záda a nakonec nám zmizela úplně, říkám Danovi: „To je ta z Dářka, hustáá, tu nedáme“
Chvíli jsme si užívali cestu lesem s celkem příjemným povrchem, načež jsme vyběhli na vyprahlou polňačku a mazali dál. Říkám si, dobré, letos to asi bude mnohem méně asfaltové než jak Květka strašila…
Hm, tak to jsem se spletla, chvíli na to jsme vyběhli na frekventovanou silnici, kde svistělo jednou auto za druhým…A pak jsme ťapali hezky po silnici až do Tasova a těšili se, jak si dáme narychlo kofolu, doplníme vodu a vyrazíme dál. Tasov, hurá, hospoda! Hmm…zavřeno, no to snad ne…18 km v nohách a vidina cukru v podobě kofoly se rozplynula. No neva, na 22,5 km je možnost dalšího občerstvení (tedy aspoň nám to na startu říkali…no to sice říkali, ale to mělo být i v Tasově a tam bylo zavřeno). Tak jsme šlapali dál…do Jabloňova, jak jinak, než po silnici. Zahlédli jsme znak pivovaru Černá hora a zajásali – konečně kofolaaaa! Hm, guwno velebnosti, ZAVŘENO. Co teď? Čekat 20 minut do otvíračky nebo jít dál? Nám bude stačit jablko a banán…ale bude dost vody pro psy? Přeci jen lábali oba jak dostihové kobyly Než padl rozsudek, tak se otevřely dveře a v nich hostinský (asi viděl jak zdrchaně sedíme na chodníku) a ptá se:“Dáte si něco?“ Rozzářily se nám oči:“Jo, dvakrát kofolu a doplníme si u Vás vodu“. 22,5 km, jsme kousek za polovinou, z té chuze/běhu po asfaltu mě pálí kolena jak čert…koukám na Dana, vypadá líp než já…“Seru na to, kdyžtak běž, já dojdu pomalu na pohodu, už takhle pajdám. „Ne, zlato, já Tě tady nenechám, půjdeme hezky spolu.“ No, kdyby šel/běžel, nejspíš by se umístil.
Píšu kamarádce, majitelce Šnupky, že to vzdáváme a dojdeme v klidu na pohodu, že je to samý asfalt, ale že psi jsou OK. Odpoveď.“Jasně, Marti, neblázněte, jděte na klid, prý je tam sice asfalt, ale dá se to obejít po loukách a tak je to prý i myšleno.“
Po loukách? A po kterých? A jak asi budu hlídat značení? No pravda, za Svinama bylo asi 300 metrů louky a potom rozbahněné pole…no to jsme si pomohli…drápali jsme se příkopem plným kopřiv zpět na silnici. A aby to nebylo málo, tak se spustil ukázkový slejvák…i když je fakt, že mě by bylo asi jedno i kdyby z nebe padala fekální hmota…
34,9 km ze silnice odbočit doleva…no…tak to jsme zase v pr…protože nevím, jestli je to tahle odbočka a nebo nějaká jiná…v itineráři píší „pozor kopřivy“, hm, tak to bude jiná, tady kopřivy nejsou. Skutečně o třista metrů dál byla další odbočka, na uzoučkou cestičku (mačeta by se hodila na proklestení mezi stromy i těma proklatýma kopřivama (no, přídavné jméno ke kopřivám v té chvíli znělo úplně jinak a v zápalu nadávání mi ujela noha a do těch zkur…. blbých kopřiv jsem si sedla…ten okamžik byl pravděpodobně fatální pro mé brýle v batohu (ale pravda, za to pořadatelé fakt nemohou)). Dereme se kopřivama a pípne sms. Andrea:“Marti, 12 minut a jste druzí!“ Cože? To je nějaká blbost…netušila jsem sice kolik ještě zbývá km, ale rozběhla jsem se dolů lesem…na druhé to nedáme, ale třetí by mohlo klapnout. No…byly to 4 kilometry… Za solární elektrárnou dolů (po asfaltové silnici, jak jinak) do města…
Ulice Bezděkov, ulice Hřbitovní, zvedá se mi zase žaludek…přes clonu deště nevidím, boty na mokré dlažbě kloužou, kolena mi nejspíš puknou…Hřbitovní, nebylo to už u konce (ne, ne nebylo, u konce se silama jsem já…docela příznačný název, asi tady zůstanu)… Přejdu do kroku, snažím se popadnout dech a vyrážím dál…tentokrát už se slzama v očích, protože mám prostě dost…jak fyzicky, tak psychicky.
Hurá, za touhle zatáčkou je už cíl! Ruku v ruce dobíháme do cíle. Pár lidi u organizačního stanu, jinak liduprázdno. „Nechci vás zklamat, ale jste čtvrtý a pátý…“ zní od pořadatelského stanu… Néééé, proto jsem přeci neběžela jak kretén poslední 3 km, proto jsem si přeci neničila kolena… Nj, už je to tak…kretén…tedy spíš kreténka…
Ležím v trávě, z nebe na mě padá voda, hučí mi v uších a přemýšlím proč mě tak bolí kolena…
Andrea mi donesla židli, ať nesedím na mokré trávě…plazím se k židli a tečou mi slzy… Prostě jsem se jednou chtěla umístit…
„Marti, jestli Tě ale fakt takhle bolí kolena, tak to není v pořádku…“ „No, já je asi nemám uplně v pořádku obecně, ale ten asfalt je dodělal…“ hlesnu a neuvědomuju si jakou mám tentokrát pravdu… „No, ale to by si asi neměla běhat, když nejsou úplně OK, radši dělěj agi…“ „Jo, asi jo.“ říkám mimo…
Po chvíli „hysterie“ se už směju (je potřeba si z toho dělat prdel, protože jinak by mi asi hráblo), chvíli kecáme s majiteli Šňupky (byl vzorný) a potom se oba prapodivnou chůzí belháme k autu a přemýšlím, že za to čtvrté a páte místo jsme vlastně nic nedostali (teda Andrea nám věnovala jako cenu útěchy petku piva, dík ), ani blbý pytlík pamlsků pro psy (jj, 200 kč startovného je asi málo), ač v propozicích na tento MID hrdě stálo:“Odměna pro každého!“
Asi jsme měli štěstí na přechozí MID treky…kde se rozdávaly granule, vodítka, uzené uši pro psy, diplomy, dokonce i poháry asi do sedmého místa…
Nic z toho by mi nevadilo, kdyby byla aspoň trasa taková jak slibovaly propozice („Trasa povede krásami Vyšočiny… zapomněli dodat, že po asfaltových silnicích). Psiska to dala naštěstí v pohodě, ale byla jsem připravena volat odvoz jakmile by Kira nebo Šňupa jedinkrát zakulhali.
A pak bych měla ještě výhradu k tomu, že konkrétní parta závodníku s Bearded koliemi měla na trase psy navolno (takže porušila pravidla závodu) a nám se akorát motali po cestě, když jsme běželi kolem…

Cestou domů jsem se cítila mizerně, kolena nepřestávají bolet, nevím, jak si sednout…ach jo, oni měli asi pravdu, já asi fakt nemůžu běhat…dochází mi. Bezmyšlenkovitě zírám do tmy na cestu před sebe a chci být už doma v posteli.

Od včerejška zobu nějaký preparát na klouby a přemýšlím o návštěvě u ortopeda. Pro letošek je s treky rozhodně konec… A co bude přístí rok, to se uvidí

 

edit: odměny pro nás prý připraveny byly, jen je nám pořadatelé zapomněli v tom shonu sklízení v dešti předat OK, tímto se omlouvám pořadatelům, že jsem uvedla nepravdivou informaci…
máme poslat adresu a bude sjednána náprava

i když odměny a pamětní list je opravdu to poslední co jsem si chtěla z této akce odvést Jde o zážitek…a ten byl opravdu silný