Jak už to tak vypadá, nastal čas se odhodlat poměřit síly a zkušenosti na poli závodním

Na začátku naší „agi kariéry“ byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že se na start nikdy „neproskáčeme“ – co ci budeme říkat, mladý nezkušený pes a nezkušený psovod (který má prvního psa) + omezené možnosti tréninku není úplně nejšťastnější kombinace Ale každý nějak začínal, že.

Původně jsem na Velikonoční jumpy do Přímu jet nechtěla. Z různých zdrojů jsem se dozvídala, že jsou tyto závody „velmi běhavé“ a pro rychlého psa a pomalého psovoda (ano, další blbá kombinace) nebudou lehké. Tak jsem to okomentovala tím, že tam ani nemusím jezdit. Jenže mi to nedalo, víkend na to nás čekaly první oficiální závody agility – Zkoušky A1 a chtěla jsem si premiéru odbýt na nějakých neoficiálních závodech, abych si vyzkoušela především atmosféru a jak bude Kira v cizím prostředí fungovat.

Už pár dní před závody jsem trpěla lehčí formou nervozity…co když ani jeden běh nedokončíme, co když Kira nebude vnímat a reagovat na moje vedení, co když nedejbože uteče z parkuru – pes není stroj a známe své psy, že (a aby to nebylo málo, Kira právě hárala a byla v tom nejlepším).

Strašně to uteklo a nastal den D – moje první (pravda, neoficiální) agility závody. Ráno jsem kupodivu nervozitou netrpěla, asi na to nebyl čas Nasnídat se, pobalit věci, honem do auta a hurá do Přímu.

Cesta probíhala klidně a rychle a v areálu jezdeckého klubu v Dolním Přímu (tyto závody měly být původně v Probluzi na cvičáku – ale šílené počasí překazilo plány a plac cvičáku byl podmáčený a pro závody nepoužitelný) jsme byli bezkonkurenčně první. V jezdecké hale bylo pusto a prázdno, agi překážky nikde… a taky tam byla pořádná kosa.
Dan šel vyvenčit Kirušku a já šla na prezenci. První závodníci se pomalu začli ukazovat, parkoviště se plnilo auty, hala lidmi a psy.
Konečně pořadatelé začali stavět parkur. Šmírovala jsem za páskou jak to šlo :)) Jednička skočka, druhá skočka – hmm, trochu šejdrem, tunel… skočka…tvl, co je to za motanici (tři skočky a tunel poskládné do čtevrce)… A tady jsem se ztrácela, na čísla jsem od pásky neviděla. Pak jsem našla až konec – 14, 15, 16, 17 :)) Vyhlásili prohlídku parkuru a já se už vrhala na plac… Aha, to je určené jen pro small a medium, tak zase vychladni, Prokopová. Large budou potom. Konečně jsem se ocitla na parkuru – času na prohlídku bylo dost (10 minut) a tak jsem si x krát prošla parkur a usoudila, že když Kiru navedu dobře do tunelu, povede se nám saut na skočce, nemine další skočku a nevběhne na konci do špatné díry tunelu (a uběhnu ji na dlouhé rovince ), tak bychom to snad mohly i dokončit.

Po prohlídce jsem čekala, až odskačou small a medium týmy. Měla jsem snahu si před parkurem uvolnit Kiru, něco málo pocvičit, procvičit pár povelů na skočkách, které byly k dispocizi v prostoru před parkurem. Jenže v tomto prostoru se náchazelo bohužel milion psů a lidí, z čehož byla Kira nervózní víc než já a poprvé na mě začala štěkat. Když jsem si Kiru odložila před skočkama, tak buď přiletěl nečí pes, který mi chtěl fenu regulérně ojet a nebo si to „davy“ lidí braly rovnou mezi dvěma skočkama a křížily nám tak dráhu, až jsem to vzdala. Něco málo jsme pocvičily a němělo smysl blbnout pár okamžiků před startem.

Když z reproduktorů zaznělo moje jméno, tak jsem sebou trhla a mastila ke startu – stačilo dojít v klidu :)) Kiru jsem posadila a nadešla si ke třetí překážce. Písknutí na znamení, že je vše připraveno…moje ruka mávne směrem k překážkám, halou zazní ostré „okej“! (povel pro Kiru pro odstartování). Kira letí, já letím…ani nevím, kde vlastně jsem, hlavně to v té rychlosti nepomotat. Pětka (tunel) nám vyšel dobře, sedmička šejdrem taky, saut na osmičce, zase dlouhá rovinka – díkybohu za to, že jsem se prděla s tím, abych Kiru naučila vysílačky, minimálně na tunel nám fungují velice dobře (tedy na tunel o jedné díře, tunel stočený do rohlíku, kdy vidí Kira z dálky díry dvě, je malinko horší ). Teď přijde další část motanice, tunel, skočka, tunel, skočka a domů. Teď jen trefit na šestnáctce tu správnou díru a máme vyhráno!

Doslova Bez chyby, a s náskokem 4 vteřiny na druhého v pořadí. Druhé a třetí místo obsadily borderky.

Když se stavěl parkur pro druhý běh, tak jsem zase šmírovala za páskou a sledovala kam jaké číslo dávají. Ha, to dáme, pomyslela jsem si, to je lehčí než ten první běh. No, lehčí se zdál být. Ale bylo tam pár pastiček. My se chytly s Kirou hned na té první. Skočka, tunel, zpět po diagonále do dalšího tunelu. Prostě byly dva tunely vedle sebe.  Pes vletěl do prvního a na povel zpět měl z tunelu běžet zpátky po diagonále a vběhnout do druhého tunelu. Trasa v podstatě vypadala jako písmeno S. V hale byl hluk, já to podcenila a nesledovala dostatečně Kiru. Kira vyběhla z prvního tunelu a letěla do dalšího tunelu, který navazoval ve stejném směru. Všimla si, ale beruška, že já tam nejsem, udělala otočku a mazala zpátky, ve chvíli, kdy jsem natahovala ruku s povelem tunel jejím směrem a vletěla zpátky do toho prvního tunelu. Kdybych volala víc nahlas povel „zpět!“, kdybych si na ni počkala blíž, kdybych ji hlídala pohledem… Ale v agility se na žádné „kdyby“ nehraje. Chyba byla na světě. Zbytek parkruru jsme doběhly už čistě a hodně rychle. I po tomhle zamotání se, které nás stálo 5 vteřin jsme byly v cíli i tak s nejrychlejším časem. Mrzelo mě to hodně. „Taková blbost!“ říkala jsem si.

První vyhrání z kapsy vyhání, říká se No, nemůžeme být chamtivé Oba běhy byly hezké, byla jsem spokojená. Kira fungovala v cizím prostředí bezdvadně, jakmile byla na startu, tak už ji nic jiného nezajímalo. A měla to chuděrka náročné. Hárání v nejlepším, nervózní máma, všude „milion“ psů…

Cestou domů jsem samozřejmě mrmlala, že to bylo takové a makové, že kdyby to či ono, že jsme mohly mít dvě zlaté medaile… Ale nejde přeci o medaili, ať je „zlatá“ sebevíc. Jde o ten běh. A ten byl výborný.

Druhý den mě to přešlo a začala jsem plánovat další závody Myslím, že mám doma opravdu velký talent, jen ho umět vytvarovat a využít potenciálu, ale to leckdy trvá i roky.

Díky patří hlavně mému příteli Danovi, který byl velkou podporou a pomocníkem a tomu milovanému fleku jménem Kiruška A v neposlední řadě mé skvělé trenérce Janče Zvonkové.

Video ZDE