Vánoce utekly nějak překvapivě rychle. Ale já se i tak měla na co těšit. Ještě nikdy jsem nebyla na skutečných agility závodech. Navíc tyto nadcházející v Lounech o prvním lednovém víkendu vypadaly víc než slibně. Zima byla velmi mírná (na leden) a závody probíhaly ve vytápěné sportovní hale. No co víc bych si já mohla přát (a především závodníci).

V pátek jsem zůstala doma sama, Dan odjel k rodičům. Nechtělo se mi spát, takže jsem do 1h do rána koukala na telku a pročítala články na netu. Když už jsem naznala, že by bylo vhodné se aspoň trochu vyspat, tak jsem si nastavila dva budíky a zalehla. Nic. Prostě nic. Nemohla jsem usnout. V jednu ráno vskutku zvláštní. Ve tři se to zlomilo a já pro změnu začla přemýšlet o tom, abych nezaspala. Podle hodin, které jsem neustále sledovala jsem vydedukovala, že jestli jsem usnula na půl hodiny, tak to bylo hodně. Od čtyř jsem byla naprosto vzhůru a spánek vzdala, přeci jen, budík se měl rozdrnčet za 40 minut.

Ve vlaku jsem tupě zírala v nepříjemném umělém světle před sebe. Vyťukala jsem sms Irče, aby věděli, že už se řítím (měli mě vyzvednout v Kolíně). Kdyby to pomohlo, tak bych vystoupila a ten vlak tlačila, aby jel rychleji, cesta mi připadala strašně dlouhá. Hurá, už jsem před Kolínem. Vyběhla jsem z vlaku a vykoukla do chladného rána před to ošklivé nádraží. Nic. Zapadla jsem zpátky pro bagetku a nějakou vodu. Co když jsme se domluvili na jinou hodinu? Ne, byla jsem si jistá, domlouvali jsme se na půl sedmou…Chvíli na to už přijížděl červený citroen a po přivítání s Irenou a Honzou jsem už seděla v teple v autě. A tu hu…pusu jsem zase nezavřela. Celou cestu bylo o čem povídat, já za to nemůžu (to samo)

V Lounech jsem byla naprosto vzhůru, začínala se mě zmocňovat atmosféra závodů. Zahlédla jsem Martinu Hodkovou a Trey, pak psa, který byl nápadně podobný Rickymu a koutkem oka i Tiff. Došli jsme do levého rohu haly a všichni začli vybalovat a montovat kennelky. Ten Ricky nebyl samozřejmě Ricky, ale jeho syn Muff.

Byla jsem trošku zmatená. Bylo to moc kategorií. Small, medium, large, veteráni, A1, A2, A3, jumping, agility, zkoušky… aaaaaa Když byla prohlídka parkuru pro naši kategorii, tak jsem nadšeně vyrazila s ostatními. No co? V koňském parkuru jsem taky chodila s ostatními na prohlídku, i když jsem nezávodila. Nutno podotknout, že jsem si do dvou minut připadala jako idiot. Dráhu jsem si zapamatovala rychle. Ale co teď? Přeci nebudu proboha běhat jak praštěná…cože? Oni si fakt hrajou na to, že vedle nich beží pes?? Ježiš, támhleta slečna dává dokonce povely, jako kdyby měla psa vedle sebe… A proč všichni běhají s jednou upaženou rukou a jakože navádí psa, když tam žádný není? Tak jsem si vychutnala své trapné postávání uprostřed parkuru a po prohlídce jsem se zamyšleně loudala zase nahoru ke kennelkám. No nazdar, jestli budu taky takhle vypadat… (budu)

Pokaždé, když běžel někdo z „našeho týmu“ (no co, někam přeci musím patřit) do kterého jsem zahrnovala krom Kadlecových samozřejmě i Martinu Hodkovou, Jitku, která běhala s Yukim a belgickou ovčandou Czech Novterpod (Czekynka) a taky Honzu L., který závodil s Muffem, jsem byla jako na jehlách a bála se i dýchat. Všem jsem jim tak trošku záviděla, no a co, že budu vypadat jako pomatenec při prohlídkách, vždyť tak vypadají všichni! Připadala jsem si jako v jiném světě (taky jsem byla). Bavili jsme se o všem, nejen o psech, jak by se zdálo být jasné. Užili jsme si dost legrace a kolikrát jsme se málem smíchy poskládali. Namátkově: třeba, když se Jitka pokoušela přemluvit display u svého notebooku, aby fungoval jako dotykový (ty jo, oni existují už i dotykové noťasy, zírala jsem…ne neexistují, Jitka si to spletla s displayem telefonu :D). Když Martina prohlásila, že špenátová pizza nemá ten správný odpich (no co, jsme na agility závodech) nebo když jsem pozorně poslouchala Irenu, která mi svěřovala recept na smetanovo špenátovou omajdu k těstovinám:“No normálně, že jo, vyndáš z mrazáku listový česnek (listový česnek?! mám se tvářit, že tomu rozumím a nebo přiznat, že jsem úplně blbá a nevím, co je listový česnek??), hodíš tam smetanu, nějaký salám nebo maso a česnek…“ (cože?? jaký česnek zase??) „A ještě špenát ne?“ připoměla jsem. Pro změnu koukala divně Irena (později prozradila, že nechápala, proč mluvím o špenátu, když hned na začátku zmínila listový špenát). „Prosímtě a co je to ten listový česnek??“ zeptala jsem se nesměle polohlasem (nemusí všichni u stolu vědet, ze jsem úplně blbá :)) „Listový česnek? Aha, ja myslela špenát!“ říká Irena (uff, nejsem úplně blbá :D)

Večer jsme dojeli do Osečku ke Kadlecovým a ještě docela dlouho debatili, tentokrát víceméně o psech. Měla jsem dokonce slíbenou Fran jako ohřívátko na spaní, juchů Otázka, jestli byla tak nadšená i Fran (zatímco Izzy a Redy byli u páničků, tak zrovna ji musí vystrčit k nějaké cizí holce, to je prostě pech!). Převlékla jsem se do spacího a zamyšleně pozorovala Fran, jak se pere s moji peřinou a polštářem a jak je doslova plná energie a ryje čumákem v mých dekách. Jenže když se snažíte dát šeptem povel „Dolu!“, tak si pes myslí maximálně, že jste ochraptěli. Přeci nemůžu křičet na celý dům. Když já ji vlastně z toho gauče vyhodit nechtěla, ale musela jsem to aspoň zkusit, aby si nemyslela, že může jako bezstrestně spát se mnou v posteli. Nic naplat, gauč byl přeci Franinky, tak proč by na něj nemohla, navíc můžu být ráda, že byla tak hodná a pustila mě na kousek. Doslova!!! Prvních 15 minut jsem ležela tak, že mi čouhala kolena přes okraj gauče (a to byl ten gauč sakra velký). Fran se spokojeně rochňala přilepená na moje záda. Když se pohnu, tak si zase bude myslet, že se nespí a že si budeme hrát:“Fran, zlatíčko, vždyť si běhala celý den proboha, nemohla by si už spát???“ No nic, takhle neusnu, takže jsem se nasoukala dozadu na gauč a Fran tak trošku popostrčila dál:“Wau, my nespíme? A na co si budeme hrát teď, teto???“ „Auuuuuuuu“ Naštěstí pochopila, že si nebudeme hrát. Ale aspoň mi hodila tlapku přes rameno, kdybych si to náhodou rozmyslela.

Ráno jsem vstávala v šest po nějakých pěti hodinách spánku trošku mrtvá. Když jsem se vzbudila, tak Franinka spinkala dole u gauče na koberci, po rozsvícení jí opět zazářila očička, hurá teta vstává, budeme si hrát! (no je prostě úžasná). Po snídani jsme zase vyrazili směr Louny. Tentokrát jsem byla naměkko a když Fran vyhrála zkoušku A1, tak jsem se bála, že budu muset jít radostí a dojetím brečet na záchod Druhý den se nesl v podobném duchu jako předchozí, prima přátelská atmosféra, vtípky, debaty o psech. Jen jsem dodnes nepochopila, proč mi Ira strkala do pusy místo cukroví ty strašné sušené plíce pro psy!!! Fuj.

Při cestě z Loun jsem byla trochu posmutnělá. Koukala jsem chvílemi z okna auta ven do tmy a poslouchala déšť. Ach jo, takové super dva dny a tak rychle utekly, za chvíli se budeme muset rozloučit. Honza mě dokonce podezíral, jestli nespím (je totiž nezvyklé, že mlčím). Občas to okořenil nějakým nezbytným dotazem na mě jakou budoucí majitelku Franěcího miminka, že jsem z toho nakonec dostala záchvat smíchu. (Znáte to, čím víc se maže, tím víc smrdí – aneb když se Honza snažil svůj dotaz vyžehlit ještě „lepším“ dotazem :)) Přiznám se, že jsem z něho měla trochu strach, což vysvětluje sen ve kterém se mi zdálo, jak stojíme nad mými botami v přesíni u Kadleců a Honza mě hubuje, jestli jsem normální a jestli to jako takhle dělám i doma, že nechávám neuklizené boty na zemi. Vážně jsem naprosto nechápala co je špatného na botech na zemi (no až bude doma psí škvrně, tak pochopím), ale přesto jsem se cítila neuvěřitelně provinile Jak jsem předpokládala, cesta utekla rychle a už jsme stáli na perónu a čekali na vlak, který mě zase navrátí do toho normálního všedního světa. Teda Irča s Honzou byli hodní a počkali se mnou. Byla jsem ráda, ukrátilo mi to chvíli a zmenšilo strach z těch kolosů, které občas vysokou rychlostí profrčí kolem. Ano, je to divné, ale bojím se vlaků. Nebojím se jízdy jako takové, jen mám hrůzu aby někdo nespadl třeba z perónu do kolejiště. Lidé jsou při tom strkání se u vlaků opravdu bezohlední.

Domů do Pardubic jsem přijela naprosto unavená, ale taky nadšená. Chudák Dan, zase jsem brebentila a brebentila, prostě australáci jsou nejlepší a Kadlecovi a Hodková samozřejmě taky Šla jsem spát už hodně vyčerpaná, ale maximálně spokojená.

Děkuju Ireně a Honzovi, že mě vzali na prima závody, že mi poskytli nocleh a tím více času v jejich společnosti, že mi půjčili Franinku na spaní a že mi zase přiblížili o kousek svět australáků a taky agility

Omluvte, že článek není příliš objektivní, ale po těch třech měsících si pamatuji předeším veselé historky než dění samotného agilitího zápolení.

Výsledky Fran a taky Izzinky naleznete na Kennelu Wäka.