Jak to všechno začalo? Když jsem v létě 2011 měla konečně jasno (a potažmo jisto), že se budu stěhovat z Brna do Pardubic, tak mi v souvislosti s hledáním nového bydlení cvaklo, že si vlastně konečně budu moci pořídit psa! Hurá!

No jo, ale jakého? V té době byl za Duhovým mostem jediný pes, kterého jsme kdy měli a to byl kříženec bígla, který přebýval u rodičů, protože jim zůstal na krku. Pak jsem byla tedy ještě pár týdnů spolumajitelem fenky Německého ovčáka, kterou jsme si pořídili s bývalým přítelem. Měla jsem snahu Sáru vycvičit (samozřejmě špatně, přesněji řečeno relativně správně, ale špatnými metodami výcviku, jelikož jsem o tom neměla potuchy), ale než se mi to povedlo, tak mi dal přítel kopačky. Sára zůstala jemu. I kdybych nakrásně měla pro ni podmínky, byl to přece jeho pes, prostě by mi ji nedal.

Takže zpět k vybírání vhodného psa. Tentokrát jsem aspoň měla jasno, že jedině s PP, žádné podporování „množitelů“ a riskování, že si domů přivezu za poloviční cenu nějakou chcíplinku. NO (Německý ovčák), kterého jsem tak chtěla, nepřipadal v úvahu, budeme v bytě. Takže jsem si vzala do ruky vtipně Atlas psích plemen a začla vybírat. Jorkšíry a jim podobné jsem s znechuceným výrazem ihned přeskočila (nevzbuzují ve mě dojem psa a navíc je opravdu nemám rada), ještě se mi dělá malinko nevolno při pohledu na „naháče (jakože psy, ne vymakané muže :)) a vyholeté Čínské chocholaté psy. Husky jsou pěkní, ale co s nimi, zaujal mne Malinois, ale toho do bytu asi taky ne…Borderka se mi fakt líbí, ale ta nám asi značně poupraví interiér bytu (v tom negativním slova smyslu). Kdysi se mi taky líbil Zlatý retriever nebo Flat Coated Retriever. No i Bernský salašnický se mi líbil Prohlížela jsem si se zájmem Foxhaundy, Hamiltonovy honiče –  ne honič asi nebude nic pro mě. Skončila jsem u Vipeta. Zdál se mi jediný schůdný, zahradu mít nebudeme, je poměrně malý a aspoň budeme moci běhat coursing. Příteli se doopravdy nelíbil (ne že by mě to snad odradilo). Když psa, tak chtěl taky NO, ale uznával, že do bytu to není nejlepší nápad. Začala jsem hledat dál. Mou pozornost upoutal Maďarský ohař, vzpomněla jsem si, že ho má kamarádka a že si fenku vždycky pochvalovala. Jenže ta rezatá barva…a ta štěňátka jsou fakt ošklivá s růžovým čumákem…co třeba Výmarský ohař, ten vypada lépe. Jenže ani po ohařovi jsem nijak zvlášt netoužila. Přestala jsem o tom přemýšlet. Moje vidina fenky Německého ovčáka, která mi dělá společnost při trecích, splouvání Vltavy nebo při lezení po skalách se rozplynula jako obraz na hladině té Vltavy.

Nejmenovaná slečna, kterou jsem měla v přátelích na FB mi doporučila borderku nebo Australského ovčáka. Ihned jsem si vybavila demolici bytu v podobě bordery a takového nevýrazného voříška v podobě australáka. Na rovinu jsem jí řekla, že bordera do bytu nepatří a že australák není zrovna moc pěkný (no jo, když já měla v ruce Kapesní Atlas psů z roku 2002 a tam ten australák na obrázku vypadá fakt hrozně :D). Abych se utvrdila v tom, že AUO to být nemůže, tak jsem se jala podívat, co na to strejda Google a obrázky. Ty jo, říkala jsem si, ale on vypadá docela hezky. Koukej, ten černý vypadá jako Bernský salašnický. Shodli jsme se s přítelem na tom, že ten černý by se nám líbil. Z mého patrání mě vytrhlo video z agility. Konkrétně video Slow motion z agi závodů v Liberci, kde běhala spousta borderek, Belgických ovčáků i Australských ovčáků (no jestli tam byl jeden na tomto videu, tak to bylo hodně, zmátly mě mohutné borderky, které jsem považovala za australáky, konkrétně se mi moc líbili ti „rezatí australáci“ ). Taky jsem tam viděla Malinoise a v mysli mi vyplula vzpomínka na to, jak jsme při letním treku po Českém ráji potkali dva krásné „maliňáky“. Rozhodovala jsem se zase znova. Malinois nebo AOU (Australský ovčák)??? Líbila se mi obě plemena. Po nocích mě ve snech pronásledovala krásná štěnda maliňáků na place s překážkami agility. A byla to hlavně MOJE štěnda. No, asi nejsem normální. Ale zároveň jsem pátrala dál po australácích, projížděla fotky, standardy plemene, chovatelské stanice…

Zaujal mě kdejaký australák, hlavně, když majitelé říkali, že bude super na agility a hlavně, když byl červený a naděje, že bude aspoň jedna červená fenka. Dneska se tomu musím smát. Protože barva je asi to poslední na čem záleží. Líbí se mi všechny. A tak jsem chytla syndrom nedočkavého budoucího majitele a typicky začla prohledávat chovky s tím, že kde bude nejdříve to moje červené štěně, tak to vyhraje. Jak jsem byla hloupá!! Zkontaktovala jsem pár chovatelských stanic a rozhodla se, že si počkám na štěndo v jedné ch. s. z Brna. Fenka byla červená a byla právě nakrytá pěkným blue merle psem. Nezapomněla jsem to zmínit před Irenou Kadlecovou (majitelka níže zmíněné Čokoládky Fran). Irena se mi snažila vysvětlit, že určitě bych neměla brát první štěndo a že štěňátka z tohoto spojení budou asi spíše pro výstavy než pro agi. Načež já hloupoučká vytasila s odpovědí, že to neva, že agi vyzkouším a kdyby mě to bavilo, tak si pak třeba pořídím dalšího psa. Malou omluvou pro tohle praštěné chování je to, že já tenkrát nevěděla, že plánují štěňátka po Fran Takže díky, Iro, že jsi mi to rozmluvila!

Zpěk k telenovele „Výběr australáka“. Dne 31. 7. 2011 jsem se zamilovala do australandy Granada Chocolate Frances z kennelu Wäka. Toho dne jsem napsala vzkaz na původní stránky této ch. s. (tenkrát to byly jiné stránky a ch. s. ještě nebyla založena), že se mi moc líbí jejich Čokoládka. Zároveň jsem majitelce Ireně Kadlecové psala e-mail. Odkázala mě na Martinu Hodkovou (chovatelská stanice Diandra). Nakonec jsem se v září rozjela do Prahy k Martině Hodkové, chtěla jsem omrknout štěňátko z jejich C vrhu a taky se tak trochu dozvědět něco o tom úžasném plemeni a planula jsem touhou spatřit na vlastní oči pro mne nepřekonatelnou a krásnou Trey, taky Rickyho, Ziggy, Tiff a další. Přiznám se, že jsem měla z té návštěvy trému. Co když se projevím jako absolutní antitalent a nebudu mít šanci, Martina Hodková na mě působila v e-mailu poněkud přísně. U domku mě přivítal hodně hlasitý štěkot všech australáčků a ruku mi podávala příjemná mladá paní. Velkou část návštěvy jsem si připadala jako na trní, nechtěla jsem se vrhat po těch všech australácích ze kterých jsem byla naprosto unešena. Ale po čase povídání jsem se uklidnila (a také úplně zapomněla na kamarádku Moniku, které se ještě jednou hluboce omlouvám) a nejraději bych tam seděla do večera. Domů jsem odjížděla ztracená, s informací, že chovatelé Franinky plánují také štěňátka. Na Malinoise jsem úplně zapomněla. Přítel přijel z výstupu na ledovec (tímto pro změnu připomínám, že má u mě vroubek, že pro mě nezbylo místo v autě ) a chudák měl za chvíli hlavu plnou Martiny Hodkové, Trey, Rickyho, Kinder, agility, Fran a štěňátek.

Tak nastala etapa seznámení se s Franinkou (taky Reďáčkem a Izzynkou) a jejími majiteli. V listopadu jsme se konečně přestěhovali do Pardubic (blíž k Franince). Překecala jsem ségru Verču (no nemáme auto prostě ), aby si udělala s námi výlet na cvičák do Nové vsi u Kolína a poté do Osečku ke Kadlecovým. Nutno přiznat, že Fran mi připadala božská (Nicméně paní božská mi to pěkně nandala, tak trochu zapomněla kdo za ní přijel a jala se slušně otravovat přítele a sestru. No jo, potvůrka, věděla, že u mě to má vyhrané.), majitelé moc příjemní, mladí lidé. Když jsme pak tak seděli v domečku nad kávou, připadalo mi, že Irenu neznám pár hodin, ale spíš let.  Stejná krevní skupina A tak jsem si předběžně jedno štěňátko zamluvila, přesto, že to nebylo ještě aktuální a štěnda nebyla ještě ani „na houbách“

Uplynulo již pár měsíců, pravda. A já pomalu a jistě spěji k šílenství (s kýblem psích hraček), protože ještě nějaký čas si počkám, než si to své vysněné štěndo přivezu domů.

Závěrem patří dík všem, kteří mi věnovali svůj čas, abych se dostala blíž k australáčkům, poskytli informace a trpělivě snáší mé brebentění o agility a malé Freňákové Znovu díky Ireně, že mě přivedla alespoň trošku k rozumu, co se týče pořízení si prvního štěňátka, které bude k mání. Jsem upřímně ráda, že jsem si to rozmyslela a pevně věřím, že to čekání stojí za to!